Zbytečná syntetická radost
Vážení čtenáři,
tak si Německo duplo a do zákazu prodeje aut se spalovacími motory od roku 2035 se na poslední chvíli dostala douška o tom, že se vlastně prodávat budou moci dál, ale jen pokud budou jezdit na syntetická paliva. Řada těch, kterým se striktní zákaz, jdoucí proti zdravému rozumu, nelíbil, nyní jásá. Mám obavy, že bujaré oslavy nejsou namístě. Syntetická paliva nejsou ničím novým. Za války u nás Němci v Záluží vyráběli syntetický benzin z hnědého uhlí. To by jistě dnes šlo i teď, ale nesplnil by se další požadavek EU, totiž nulová uhlíková stopa při výrobě. Syntetická paliva vznikají díky chemické reakci vodíku a oxidu uhličitého. Ten se pro výrobní účely stahuje přímo ze vzduchu, případně se používá odpad z průmyslové výroby. Při spálení syntetického paliva se z výfuku opět do vzduchu dostane oxid uhličitý. Jde o stejné množství, které bylo před tím zpracováno. A máme tu nulový, tedy skvělý výsledek. Zelení Khmérové radostně tleskají. Háček je v tom, že jde o energeticky náročnou výrobu, a proto musí být pro zachování čistoty použita energie z obnovitelných zdrojů. Z dnešního pohledu zatím totální pakárna. Vyhovujících syntetických paliv se produkuje strašně málo a za nesmyslně vysoké ceny. Provozní náklady by při jejich použití byly šestkrát, možná i sedmkrát vyšší než u benzinu. A těžko si představit, že se do roku 2035 situace radikálně změní. Takže nám pořád zbývají staré dobré spalovací motory, jejichž ceny se díky zelené ideologii vydaly do hvězdných výšek. David Šprincl se ponořil do ceníků a sepsal hlavní téma, které je svým způsobem až šokující. Za ideály ukřičených aktivistů platíme neskutečně vysokou daň.
Příjemné čtení přeje
Zbyšek Pechr, šéfredaktor
