Reportáž: Autobusem po letištní ploše
Fotogalerie
14 fotografií
Poznali jsme pocity řidiče autobusu, který prováží turisty mezi hangáry pražského Letiště Václava Havla. Jaká pravidla platí mezi letadly?
(více v čísle 19/13)Než nastoupíme do modrého autobusu, který po letišti převáží exkurze, musíme projít důkladnou bezpečnostní kontrolou. Stejnou jako před letem na dovolenou k moři. Pak už se jen usazujeme za řidiče Jana Kubíčka a z Terminálu 3 míříme do rozsáhlého komplexu největšího pražského vzdušného přístavu.
Řidič nejede ani třicítkou, bedlivě si hlídá prostor kolem vozu, má vymezenou trasu a do některých zákoutí ani nesmí. To kvůli přísným bezpečnostním předpisům. Letiště Václava Havla pořádá exkurze téměř každý den. Lidé se tak dostanou do prostor, kam se běžný cestující nepodívá. A cena? Za dvě hodiny mezi aeroplány zaplatí dospělý 170 korun. Děti, senioři a studenti pak 90 Kč.
Nesmí nikomu vadit
Když projíždíme okolo druhého terminálu, pod nástupními prsty se doslova vláčíme. Veškeré dopravní prostředky, které letouny obsluhují, mají absolutní přednost. O letadlu jako takovém ani nemluvě.
Historky od volantu
Historky od volantu Profese řidiče autobusu je o práci s lidmi, a tak se Jan Kubíček může pochlubit zážitky s pasažéry. „Jezdíme za každého počasí. To pak lidé jen zírají na startující letadlo, za kterým práší zvířená voda. Jedna paní se dokonce rozčilovala, že tu máme nepořádek a na letišti je hodně prachu. Nenechala si vysvětlit, že je to jen voda,“ směje se Kubíček. Bezvadná jsou i přeřeknutí cestujících. „Jedna žena dokonce vyměnila Antálii za Análii, jiná pak Prevezu za Perverzu,“ vzpomíná s úsměvem.
Za body na školení
Když šofér jakéhokoliv letištního dopravního prostředku poruší některé bezpečnostní pravidlo, dostane bod. Funguje zde totiž podobný systém jako na silnici, ale s tím rozdílem, že my máme kredit 12 bodů a letištní šoféři mohou dostat maximálně čtvrtinu, tedy čtyři. Na Ruzyni pracuje takzvaná Ostraha letiště a ta mimo jiné sleduje provoz pozemních prostředků. Navíc vše snímají bezpečnostní kamery. „Když uděláte malér, jdete znovu na školení. Pokud řidiči udělí bod, ještě se nic neděje. Za dva už je školení, které si šofér platí ze své kapsy. Na něm si zopakuje bezpečnostní předpisy a školení zakončuje písemnými testy. Mám ale čisté konto,“ vyjmenovává sankce řidič autobusu Jan Kubíček. Přestupky jsou ohodnoceny různě. Porušení stopky je za dva body a projetí mezi letounem a naváděcím vozem (followmákem) je naprosto nemyslitelné. „To je na vyhazov,“ konstatuje. Pan Kubíček ale má i takzvané pojištění na blbost. „Kdybych zavadil o letadlo, asi bych to jen tak nezaplatil,“ křižuje se.
„Nesmím nikomu vadit. Když vidím, že se k letadlu něco blíží, musím uhnout. Neexistuje brzdit cisternu nebo přepravu zavazadel,“ říká rezolutně Kubíček, když za pár minut zastavujeme na okraji dráhy a za zády nám startuje Boeing 777 arabských aerolinek. Za jízdy totiž s řidičem mluvit nesmíme.
Dotknout se nebe
Skupina návštěvníků se kochá, cvakají spouště fotoaparátů, přistávají a odlétají soukromé tryskáče i velké širokotrupé letouny asijských společností. Lidé, kteří si zaplatili exkurzi, mají možnost se na aeroplány podívat zblízka. My máme naopak čas na krátký rozhovor.
„Rozdíl mezi jízdou na silnici a letištních komunikacích je značný. Tady sice platí silniční předpisy, mají ale odlišnosti. Pokud se pohybujeme mezi terminály, nesmíme překročit třicítku. Důsledně dodržujeme i stopky. Přestože z dálky vidíte, že nic nejede, zastavit se musí,“ sype ostřílený šofér další pravidla.
Podívat se ano, ale z dálky
Šofér nesmí zajet ani do blízkého prostoru letadla. Tam mohou operovat jen specializované vozy, které ho obsluhují. „To je například pushback (vůz, který letoun vytlačuje z místa stojánky), cisterna a vozíky se zavazadly,“ vyjmenovává. „A prokličkovat před rozjetým letadlem je absolutní tabu,“ zmiňuje další pravidlo. Svaté jsou podle něj i červené lajny. Za ně se prostě zajet nesmí.
To už se ale chystáme k odjezdu k nákladnímu terminálu. „Počkáme ještě na přílet nákladní sedm čtyři sedmičky,“ sděluje průvodkyně. „Obrovský boeing pak zamíří k terminálu, kde si ho budete moci prohlédnout,“ láká celou posádku.
Skutečně, za pár minut dosedá na runway okřídlený gigant s hrbem. O fantastickou podívanou je postaráno ve chvíli, kdy se složité podvozky jumbo jetu dotknou dráhy a za nimi okamžitě zůstane modravý dým ze spálených pneumatik. Vzápětí letoun dodá akustickou ránu. To pilot zatáhl revers, aby rozjetého cvalíka vůbec ubrzdil. Když zanedlouho projede zhruba sto metrů od nás, pokračujeme, abychom mohli zaparkovat nedaleko cargo terminálu, kde bude boeing obsloužen.
Po cestě míjíme několik běžných dopravních značek. Proč jsou jen vodorovné? ptáme se při zastávce. „Kdyby byly svislé, letadla by o ně mohla křídly zavadit,“ vysvětluje řidič a ukazuje při tom na nedaleký červený osmihran nakreslený na vozovce. V něm jsou piktogramy dvou letadel. „To je letištní stopka,“ upozorňuje. „Má stejnou váhu jako ta za plotem,“ konstatuje.
Rychlé kafe
Za pár desítek minut se musíme vrátit na „starou Ruzyni“, na třetí terminál. Jana Kubíčka ještě čeká druhý turnus.
V odletové hale přesto stačíme u kávy z automatu prohodit pár slov. „K letadlům a vůbec letišti je třeba mít vztah. Musí vás to bavit,“ říká. „Pracuji tu už dvacet let. Exkurze vozím poslední dva roky, předtím jsem jezdil s cestujícími mezi letadly a halou. Práce mě vždycky bavila a naplňovala. Neměnil bych,“ rozpovídá se. „Někdo může říkat, že jezdím pořád to samé. I když se provoz může zdát stejný, pokaždé je úplně jiný. Vidíte různé typy letadel, pořád se dá něčemu přiučit,“ uzavírá a dopíjí kávu.
