Dopravně-psychologické vyšetření: Jak člověk žije, tak i jezdí
Fotogalerie
4 fotografie
Kdo se vyboduje, musí pro vrácení řidičáku absolvovat dopravně-psychologické vyšetření. Kromě toho čeká pravidelně i profesionální řidiče. Jak vlastně takové vyšetření vypadá?
(více v čísle 23/13)Žadatel má tendence k sociální exhibici a riskování, ukazuje doktor Hudeček osobnostní profil jednoho z účastníků dopravně-psychologického vyšetření. Samozřejmě nevím, o koho jde, a vůbec ho neznám. Ale na silnici bych ho asi hned nepoznal. Přitom představuje pro účastníky provozu potencionální riziko.
Alois Hudeček je prezidentem Asociace dopravních psychologů ČR. Sedím za stolem v prostějovské pracovně (jako ordinace to tady totiž vůbec nevypadá) a začínám si uvědomovat, že stejné proklepnutí by bylo dobré pro každého žadatele o řidičák. Nebo možná pro úplně každého člověka. Dozví se o sobě totiž věci, které dosud netušil a v běžném životě se můžou hodit.
Vybodovaní, do ordinace!
Nečekejte, že u dopravního psychologa potkáte doktory v bílých pláštích a na druhé straně šílence ve svěrací kazajce. Vše působí neformálně a většina disciplín vypadá jako zábavná hra. Člověk si ani neuvědomí, kolik toho na sebe prozradí. Třeba jak odolává stresu a únavě. Nebo jak se při obojím chová. A to nejdůležitější ze všeho – musí se projevit hodnotový systém motoristy. Měl by zkrátka vědět, co je dobré, a co naopak špatné. Projeví se, jestli má předpoklady k bezproblémovému řízení motorového vozidla.
Podobného vyšetření se musí účastnit zájemce o řízení nákladního auta či soupravy nad 7500 kg (před zahájením profesní činnosti, v padesáti letech a pak každých pět let), učitel autoškoly, ale také šoféři s dvanácti body v záznamu.
Paradoxní je, že se psychologovi až dosud vyhnuli tací, co přišli o řidičák za alkohol (tedy za méně než 12 bodů). To se samozřejmě nelíbilo motoristům, kteří se vybodovali součtem bodů za „prkotiny“ typu nepřipoutání se pásy či mírné překračování rychlosti.
Jenže od letošního července bude platit povinnost pro všechny řidiče se zákazem řízení na šest měsíců a víc od obecního úřadu, ty se zákazem řízení vydaným soudem či takové, co se řízení vzdají dobrovolně v rámci alternativního trestu.
Kdo je větší odborník?
Dvě stovky akreditovaných psychologů v ČR by tedy neměly mít o práci nouzi (jejich seznam najdete na http://www.mdcr.cz/cs/Silnicni_doprava/Udelene+akreditace+k+provadeni+dopravne+psychologickeho+vysetreni.htm). Nikdo jiný od 1. 8. 2012 zkoušky dělat nesmí.
Jenže v tom je kámen úrazu – akreditovaných psychologů už je jako máku, ale motoristé vůbec nevědí, jak mají testy konkrétně vypadat. Důvodem je, že se mezi sebou akreditovaní psychologové hádají o tom, kdo má k práci větší oprávnění, a mnozí si jedou zkrátka po svém.
„Ještě ani neplatila zákonná povinnost dopravně-psychologického vyšetření pro vybodované, a už vznikly rychlokurzy dopravní psychologie pro rychlokvašky,“ kroutí hlavou Alois Hudeček, prezident české profesní organizace, která je členem evropské federace psychologických asociací (EFPA).
Proto jsme dnes u něj v Prostějově, abychom viděli, proč stojí vyšetření 1500 (řidiči profesionálové) až 2500 (pro vybodované) korun a trvá nejméně čtyři až pět hodin. Bohužel existují i pracoviště, kde to zvládnou za čtvrtinu, a ještě argumentují voňavou kávičkou, svačinou zdarma či příjemnými psycholožkami. Někde ale neváhají ordinovat v panelákovém bytě, kde sedí účastníci proti sobě na židlích v obýváku. Alois Hudeček místo toho dává poukázku v hodnotě 1500 Kč na kurzy bezpečné jízdy v CBJ Ostrava.
Bez peněz to nejde
O kvalitě by měla vypovídat i cena služby – kdo pracuje rychle a za málo, něco ošidil. Vybavení dopravního psychologa totiž něco stojí. Vždyť jen diagnostické zařízení, které mimo jiné odhalí kvalitu periferního vnímání (takzvaný Viena Traffi c test system nebo také Schuhfried) stojí 360 000 korun. Je v něm totiž dvacet variant testů a nutné aktualizace se počítají na roky. Tato diagnostická technika je certifi kovaná ve všech zemích EU. To se samozřejmě některým dopravním psychologům nelíbí a nechtějí do něj investovat. Výsledkem je, že ministerstvo dopravy nestanovilo přesné podmínky pro vybavení dopravně-psychologického pracoviště.
Hudeček hned vysvětluje rozdíl mezi prostorovým viděním, které zjišťují oční specialisté (fyziologická funkce oka) a vnímáním. Vidění je totiž pouhý rozsah oka, naproti tomu vnímání je tím, co si mozek uvědomí, že oko vidělo. Jenže jakmile zatížíte mozek nějakým úkolem, není schopen všechno akcentovat.
Tyto poruchy se velmi často vyskytují již u řidičů po čtyřicátém roku. Oční lékař nemá nástroje, jak tuto čistě psychickou záležitost diagnostikovat. Proto obvykle projdou bez nálezu. „Jak jsou profesionálové zvyklí dívat se za volantem pořád dopředu, ochabne jim pozornost po stranách,“ vysvětluje psycholog. Říká se tomu tunelový efekt. Zajímavé je, že řidiči autobusů mají ještě vypracovanou pozornost na pravé straně perimetru, protože sledují prostor, kde nastupují cestující. „Pokud zjistím, že má někdo periferní vnímání pod sto dvacet stupňů, nepodepíšu mu to, ani když ho oční lékař shledal bez potíží,“ říká Alois Hudeček.
