Reportáž: Osvěta na kolech

Tomanova ulice v plzeňské čtvrti Bory má jednu zvláštnost. Na tiché autobusové zastávce tu každou středu mezi 11.00 a 14.30 stojí žlutý Irisbus Crossway – zdejší pojízdná knihovna. Jsme překvapeni, kolik lidí má o bibliobus zájem. Za dobu reportáže nejsme s dvoučlennou posádkou, kterou tvoří knihovnice a řidič, ani na chvíli sami. Provoz je tu skoro stejný jako v klasické knihovně. Čtenáři si knihy půjčují, přečtené vracejí a prohodí i pár slov.

Do knihovny na kolech se vstupuje po několika schodech jako do klasického busu, jen místo sedaček najdete regály s knihami. Jsou jich stovky, nechybějí letošní časopisy, dětské komiksy, ale ani mluvené slovo – převážně dramatizace literatury nebo záznamy divadelních her. Knižní fond má bibliobus vlastní, časopisy schraňuje z příslušného roku a drží i minulý ročník. „Podle požadavků čtenářů vybíráme a dovážíme knihy ze skladu. Velký zájem je hlavně o novinky, ty dostáváme každých čtrnáct dní. A už vypůjčený titul si mohou čtenáři rezervovat,“ upozorňuje Jitka Hlavničková, vedoucí pojízdné knihovny. Je s ní spojena už patnáct let.

Čtenáři na prvním místě

Provoz bibliobusu, který měsíčně ujede zhruba 500 km, není levnou záležitostí. Jen nafta na jízdu a topení vyjde měsíčně v průměru na osm tisíc korun.

Hlavním středobodem je ale služba pro čtenáře. Hlavně ty, pro něž je každý krok těžký. „Senioři často mají jen tu knihu, a tedy nás,“ říká Jitka Hlavničková. Autobus jezdí kromě šesti prázdninových týdnů každé pondělí až čtvrtek, má celkem devět pravidelných zastávek. Z desáté v Doudlevcích, nyní zrušené, se věrní čtenáři za svojí knihovnou vypravili na zbývající.

A kolik lidí bibliobus na jedné zastávce navštíví? „Okolo třiceti. Záleží na lokaci, počasí a roční době,“ vysvětluje knihovnice. Jak jsme se přesvědčili, mezi návštěvníky převažují penzisté. Jde zhruba o necelé dvě třetiny pravidelných čtenářů. Dalšími abonenty jsou školáci, kde převažují spíše děvčata, nebo maminky s dětmi. „Přestože nám hlavní část zákazníků vzhledem k věku odchází, nahrazují je mladší,“ říká Hlavničková.

„Když jsme před šesti lety začali uvažovat o nahrazení předchůdkyně, přestavěné z původně linkové Karosy C 734, chtěli jsme bus žluté barvy, aby byl dobře vidět,“ popisuje knihovnice. „V tom nám vyhověli. Ale nejradši bych byla, kdyby byl náš bibliobus nízkopodlažní. Pak by naši čtenáři, kteří jsou převážně v penzi, nemuseli zdolávat čtyři schody,“ dodává s odkazem na nejčastější návštěvníky Jitka Hlavničková.

Pojízdná knihovna, která stála téměř šest milionů korun, byla vyrobena na zakázku města Plzně přímo ve výrobním závodu Irisbusu ve Vysokém Mýtě. Jen se postupně dodělaly další police, aby nabídka knih mohla být co nejširší.

Čtyři dny v týdnu

Obyčejný den busu začíná v 8.30, kdy jej řidič Karel Marvánek před jízdou zkontroluje a případně uklidí. Zhruba za hodinku je bibliobus připraven k cestě za čtenáři. Okolo půl desáté vyráží za Jitkou Hlavničkovou do skladu knihovny v Plzni Slovanech. Odtamtud vyjíždí půl hodiny před začátkem výpůjční doby na jedno z devíti stanovišť. Pojízdná knihovna do nich míří pravidelně podle vlastního „jízdního řádu“. Čtenářům se osádka bibliobusu věnuje až do půl šesté večer, v šest už autobus stojí v garážích.

A jak se žije samotné knihovnici? Chce mít co nejlepší nabídku, a tak pravidelné obměně a doplňování věnuje každou volnou chvilku. „Je to poslání,“ svěřuje se. Neměnila by.