Jak se žije učiteli autoškoly: Nejhorší je přeučovat "černochy" | SvetMotoru.cz
Svět Motorů
Vstup pro předplatitele
Zapomněli jste heslo?

Nejčtenější a nejprodávanější
motoristický časopis

Jak se žije učiteli autoškoly: Nejhorší je přeučovat "černochy"

Jak se žije učiteli autoškoly

Fotogalerie

3 fotografie

Chování na silnicích se formuje už v autoškole. Proto by neměl jejího učitele dělat každý. Ptali jsme se, co je k tomu potřeba a jak je profese náročná.

(více v čísle 47/13)

Srovnejte si zrcátka, než pojedeme. Těmito slovy začíná Pavel Kuklík hodinu výuky praktické jízdy v autoškole. Už přes dvacet let každý den. Málokdo z motoristů by asi při vzpomínce na své začátky toužil být v tu chvíli na druhé straně barikády. Nebo byste s učitelem měnili v Praze, kde se plouží ulicemi s vystresovaným chybujícím žákem a netrpělivými řidiči za zády?

Jak se žije učiteli autoškoly
Jak se žije učiteli autoškoly
Autor: Jiří Pekárek

Nervy na drátkách

„Žáky samozřejmě nebiji,“ odpovídá Pavel se smíchem na náš dotaz, zda se vždycky udrží, když někdo udělá podesáté tu samou chybu. Dneska už ho prý skoro nic nepřekvapí. „Ale je to náročné na fyzické i psychické soustředění, protože musíte neustále předvídat a být ve střehu. Stačí vteřinka a je malér,“ vysvětluje Pavel s tím, že je mu třeba zapovězeno ponocovat po hospodách. Ráno musí být naprosto fit, protože výuka začíná brzy, často ještě před začátkem školy či práce.

Vážnou nehodu prý se žáky neměl, ale drobné kolize zažívá často. „Obvykle to odnese zadní nárazník,“ ukazuje škrábance pokrývající výukový golf. Ostatní šoféři totiž neočekávají nezkušené reakce žáka za volantem. Jako by zapomněli, že se dřív také učili.

Typickým příkladem je dojíždění k semaforům. Jakmile blikne oranžová, student nečekaně dupne na brzdový pedál, zatímco letitý šofér by klidně projel. Ten za ním to nečeká a bum. „Dokud zadní nárazník nepraskne, už ho někdy ani neopravujeme. Jakmile to totiž uděláme, hned se něco stane,“ krčí rameny Pavel.

Kdyby něco nevyšlo, má instruktor k dispozici kompletní pedály. To už prý ale musí být, aby to žákovi zadupl.
Kdyby něco nevyšlo, má instruktor k dispozici kompletní pedály. To už prý ale musí být, aby to žákovi zadupl.
Autor: Jiří Pekárek

Dřív lidé uměli…

Pavel Kuklík přičichl k profesi učitele autoškoly v roce 1990 ještě coby student vysoké pedagogické školy. „Když jsem zjistil, že s učitelským platem nevyjdu, udělal jsem si oprávnění k výuce autoškoly,“ vzpomíná. Po vojně v roce 1992 nastoupil do svého zaměstnání u autoškoly a dodnes u ní zůstal. „Měl jsem zpočátku licenci jen na osobní auto a motorku, dnes už mohu učit všechno. Ale třeba na autobus musíte mít hodně zkušeností, to nechávám jiným kolegům,“ říká.

Zatímco samotná profese učitele autoškoly se za roky tolik nezměnila, i když ji dnes dělají jiní lidé, žáci jsou prý úplně jiní. Dřív totiž uměli uchazeči běžně řídit už před nástupem do autoškoly. „Nikoli zanedbatelná část z nich předtím už někde jezdila. S tatínkem na chatě či třeba na traktoru. Také za to ale hrozily úplně jiné tresty, byla to sranda,“ říká instruktor. Ještě do roku 2006 platila jen pokuta 2000 Kč. Zato dnes to není legrace – nejméně 25 000 Kč a zákaz činnosti na rok. A to ještě před několika lety šlo chvíli dokonce o trestný čin.

… dnes neumějí

„Nejhorší bylo přeučovat takzvané černochy alias řidiče jezdící bez dokladů načerno. Ti měli nesprávné návyky a třeba v každé zatáčce či při brzdění vyšlapovali spojku,“ říká a ukazuje na převládající trend dneška. Ten je totiž opačný – lidé přicházejí do autoškoly zcela řízením nepolíbeni a kolikrát naprosto bez zájmu třeba o hlubší technické pochopení fungování vozu. „Dřív se líp učili ovládat auto a lépe snesli kritiku. Dneska chtějí mladí všechno hned a chybí jim trpělivost. Když jim řízení nejde, hned to svádějí na chybu auta,“ myslí si. Ještě před deseti lety byla třeba poptávka po výuce s automatickou převodovkou zcela výjimečná, dnes je to úplně běžné. Je to prostě snazší.

Zadní nárazník výcvikového vozu utrpí nejvíc šrámů. Překvapivě ne při parkování, ale od ostatních šoférů.
Zadní nárazník výcvikového vozu utrpí nejvíc šrámů. Překvapivě ne při parkování, ale od ostatních šoférů.
Autor: Jiří Pekárek

Kromě toho také přibývá do lavic starších ročníků, jež si potřebují udělat autoškolu kvůli zaměstnání. Nebo vdovy, které jsou najednou odkázány na sebe a potřebují řídit. Jenže šikovnost už není taková jako zamlada. Instruktor vzpomíná na přeborníka, který ke zvládnutí řízení vozidla potřeboval asi sto hodin. Nakonec to šlo, ale najdou se tací, co to nikdy nedokážou. „Většinou je na vině zdravotní indispozice, třeba porucha motoriky,“ vzpomíná Pavel na studentku, která ani po několika hodinách nedokázala koordinovat pohyby obou rukou. Jakmile pravou řadila, levou s volantem následovala stejný pohyb. To bylo velmi nebezpečné a prakticky nezvládnutelné. „Jenže zdravotní osvědčení od praktického lékaře měla, a tak toto na začátku nezjistíte,“ končí Pavel.

 

Vyšlo v časopisu

Svět motorů
47 / 2013 Objednat číslo Další články z čísla
Sdílej na facebooku
 

Archiv PDF

Zaregistrujte se zdarma
Vstup do archivu používá nový, uživatelsky vylepšený systém přihlášení. Pro vstup do archivu potřebujete jednotný účet platný pro všechny weby vydavatelství CZECH NEWS CENTER a.s.Pokračujte zde!
 
 

Redakce

Adresa: Komunardů 1584/42, 170 00 Praha 7
Email: svet.motoru@cncenter.cz
Telefon: 225 977 851