Rozhovor: I kdybych měl motorku donést na zádech
Fotogalerie
14 fotografií
Věděli jste, že Česká republika neměla až dosud cestovatele, který by na motorce objel zeměkouli? Pavel Suchý to dokázal a vezl při tom nálepku Světa motorů!
(více v čísle 10/14)Když jsme s novinářským kolegou Pavlem Suchým (40) hovořili před víc než osmi měsíci, teprve se připravoval na osamocenou cestu jen se svou jawou. Model 350/634 z roku 1978 koupil za deset tisíc z autoškoly. Sundal dvojitá řídítka, motorku opravil, vybavil na expedici včetně nalepení znáčku Světa motorů a v pátek 28. června 2013 vyrazil. Vrátil se v pátek 14. února a sám skromně povídá, že nemá o čem hovořit. Přitom zažil to, co se jiným v životě nepodaří: za sebou má 49 003 km, 4 světadíly, 21 států a 27 státních hranic. Během putování Jižní Amerikou se naučil obstojně španělsky a poznal řadu nových přátel. Kromě toho překonal dvě velké světové pouště i nejvyšší průsmyky planety v nadmořských výškách přes 4800 m. To všechno úplně sám bez pomoci GPS a moderních technologií. A potkal lidi, co si v Argentině osobně pamatovali Hanzelku a Zikmunda.
Jak se cítíte coby první Čech, který na motorce objel Zemi?
Jsem utahaný. Reakce po návratu byly vřelé a jsem rád, že jsem vzal mnoha lidem výmluvy, proč nikam nejet. Ale jsou přece důležitější problémy.
Co vám cesta dala?
Poznal jsem, že to nikde na světě není tak zlé. Vyhýbal jsem se zemím s otevřenou občanskou válkou, ale všude se dá zastavit a promluvit s lidmi. Ani v Kolumbii jsem nepotkal žádné mačetové gangy. Doporučuji proto vůbec nečíst průvodce ani protichůdné cestopisy na internetu. Také jsem zhubl o čtrnáct kil, což by se mi doma nikdy nepodařilo. Jedl jsem jen zeleninu, tuňáka a suchary. A kolikrát vůbec nic.
Takže jste měl hlad?
Jen jednou, když se z plánované třídenní cesty do mongolského Gobi vyklubal týden. Měl jsem sebou jen nepoživatelné čínské rozinky a zelený chleba. Tak jsem raději nejedl nic. A podruhé jsem dobrovolně držel půst v Panamě. Sjel jsem z cesty mimo civilizaci bez signálu mobilního telefonu a dva dny neměl na práci nic jiného než se koupat v moři a loupat sekyrou kokosové ořechy.
Chtěl jste někdy cestu vzdát a vrátit se?
Ani jednou. Něco takového jsem si vůbec nepřipouštěl. Podobné myšlenky kromě toho vytěsnily emoce. Kolikrát jsem si říkal, že cestu dokončím, i kdybych měl motorku donést na zádech.
Jak stroj zvládl cestu?
Doslova neuvěřitelně. Největším překvapením je stav motoru, který je po padesáti tisících od generálky teprve v půlce životnosti. A to byl mazán nejlevnějším olejem, který jsem cestou sehnal. Většinou pro čtyřtakty, třeba rovnou ze sudu. Nekouří ani nerachtá. Dnes už vím, že řešit kvalitu oleje do starého dvoutaktu je zbytečnost.
Takže jste neopravoval?
Jel jsem s tím, že se bude cestou opravovat. A také se opravovalo v Rusku a Mongolsku. Kvůli ohnuté zadní ose jsem dokonce musel vyměnit zadní kolo. Při skocích v terénu jsem zlomil stojánek a bez něj jel až do Ekvádoru. Nechal jsem si tam poslat nový, aniž bych tušil, že se za příjem balíčku platí sto dolarů. Kdyby si tam koupil stojánek nový, stál by asi sto třicet.
Jak se na českou motorku dívali v zahraničí?
Jawa je ve světě neuvěřitelně populární. Třeba v Argentině má velký fanklub. Za tři týdny za mnou odtamtud přiletí přítel, který se dokonce kvůli Jawě učí česky, jen aby rozuměl příručkám. Československo má v cizině obrovský kredit. Kdybych jel na čemkoliv jiném, lidi to tolik zajímat nebude.
Nehody a zranění se vám vyhýbaly?
To bylo největší štěstí, protože kdybych si třeba v poušti zlomil nohu, měl bych vážný problém. Velké nehody se mi vyhýbaly, i když jsem měl třikrát namále. Asi ikskrát mi motorka upadla při nízkých rychlostech v bahně. Přestože v Mongolsku normálně neprší, teď byly pláně plné bahna. Jsem zvyklý jezdit v terénu, ale tohle bylo něco nového. Neplatila obecně platná poučka dát plný plyn a rychle do toho vletět.
Jak to?
Motorka v bahně vůbec nechtěla jet, ucpával se přední blatník a kolo se nemohlo otáčet. Zkuste ale ve stepi sehnat větev na očištění bahna. Našel jsem jen žebro z ovce. Nakonec jsem blatník posunul výš a odmontoval klakson, který překážel. Jenže když jsem ujel pět metrů, vyhořela pojistka. Dráty po klaksonu zkratovaly o blatník.
Narazil jste na problémy s palivem?
Všude na světě jsem sehnal benzin. I když jsem potkal jiné cestovatele, kteří museli třeba v Argentině čekat několik dnů, až ho dovezou. Jen jednou jsem měl namále – když mi v Gobi chyběl benzin asi na sto kilometrů. Už jsem kalkuloval, že tam motorku nechám a půjdu pro palivo pěšky. Nakonec jsem sehnal pár litrů od tamních pastevců a dojel.
Kvůli krátkému dojezdu motorky byly kufry vyrobeny na láhve od coca- -coly, do kterých jste plánoval tankovat po celém světě. Osvědčilo se to?
Až na ojedinělý případ v Argentině mi nikde neodmítli natankovat benzin do PET láhve. Ale překvapila mě flaška od americké coca-coly, která je asi o dva centimetry vyšší. Pokud bych ji zmáčkl, mohla by prasknout. Kombinoval jsem proto láhve od džusů.
Dovezl jste si něco z cesty?
Sbírám barevné písky z různých pouští. A chovám osmáka, kterému jsem dovezl z jeho domoviny šutr na vyhřívání.
Co bylo po cestě nejlepší?
Ledovec Perito Moreno na jihu Argentiny, kde jsem stál asi čtyři a půl hodiny s otevřenou pusou a díval se, jak padá do vody. Nebo pět dní i s motorkou na palubě sto deset let staré plachetnice v Karibiku. Z toho jsem sice šestatřicet hodin prozvracel, ale nelituji.
Co naopak nejtěžší?
Jednání s úředníky, kdy se vám sevře žaludek. Říkáte si, že jste přece nic neudělali, ale stejně to znamená strávit několik hodin jednáním s byrokraty. Každý chce kopii pasu, ale není schopen mít skener v kanceláři. Takže po dvou hodinách stání ve vedru ve frontě s helmou, bundou, batohem a strachem, co se děje s nehlídanou motorkou, vás pošlou do jiné fronty pořídit fotokopii.
Měl jste potíže s policií?
Jednou mě v Bolívii zastavili za rychlost ve čtyřech tisících metrů nad mořem. Tam byl tak řídký vzduch, že motorka jela sotva devadesát. Když mi na pistolce ukazovali sto patnáct v hodině, vysmál jsem se jim. Podívali se na sebe a odjeli.
Chtěli po vás úplatek?
V Jižní Americe naznačovali, ale dělal jsem vždycky blbého, otočil se a šel k motorce. Říkal jsem si, že kdyby šlo o zákonný poplatek, zastaví mě. Ale nikdy to neudělali.
Vezl jste něco zbytečně?
Spoustu nářadí a náhradních dílů. To byla kila, která bych příště klidně nechal doma. Ale chyběla mi lžička, protože jsem si v Americe oblíbil avokádo.
Bude nějaké příště?
Asi už ne. Ale rád bych jednou opravil svůj starý moskvič a vydal se s ním do Bulharska. Jako malý jsem tam jezdil s rodiči žigulíkem.
