Vše o zárukách: Co nám vlastně zaručí?

Dlouhá léta byly vody poskytovaných garancí na nová auta poměrně ustálené. V případě spotřebitelů, tedy fyzických osob, výrobci povětšinou plnili zákonnou dvouletou lhůtu, specialitou Japonců byl rok k dobru s omezením na 100 000 km.

Když Kia v roce 2006 zavedla s modelem cee’d sedmiletou komplexní záruku a zákazníci zařadili tento fakt mezi hlavní argumenty při koupi, strhl se vášnivý konkurenční boj. Na trhu se postupně ustálily čtyři hlavní skupiny: značky poskytující základní záruku na 2 roky, 3 roky nebo 100 000 km, 5 let a 7 let nebo 150 000 km. Že by byl takový rozdíl v kvalitě jednotlivých produktů? Nebo bude v dlouhé garanci nějaký zakopaný pes? I na to odpovídáme na protější straně v detailním rozboru jednotlivých možností.

Jsem v právu, ale…

Na první, nezasvěcený pohled by se mohlo zdát, že delší záruka automaticky znamená vizitku vyšší kvality.

Nesmíme ovšem zapomenout na podstatný fakt, že většina zákazníků automaticky (ale zbytečně) pokládá rovnítko mezi záruku a pravidelnou údržbu vozu u autorizovaného zastoupení. A právě servis je dnes pro dealera důležitějším zdrojem příjmů než prodej.

Tady je potřeba připomenout blokovou výjimku, podle které má zákazník právo servisovat nové auto, kde se mu zachce. Motivací je pochopitelně nižší cena materiálu i práce v neautorizované dílně. Pro zachování záruky je potřeba dodržet servisní plán stanovený výrobcem, používat schválené díly či identické s těmi originálními a postupovat podle instrukcí výrobce, které musí být i pro multiznačkové opravce k dispozici. Zdá se to být jasné jako facka.

Praxe v takových případech ale ukázala řadu komplikací. A to přesto, že důkazní břemeno o pochybení leží na bedrech automobilky, která by se ráda vyvázala ze smluvní povinnosti a vinu hodila na zákazníka. Nechceme házet všechny značky a jejich zástupce do jednoho pytle, ale jak dokládají zkušenosti naše i čtenářů, servis se ne zrovna výdělečnou reklamací nerad zabývá. Nemluvě o hromadných vadách, které z důvodu přílišné fi nanční náročnosti kolikrát odmítá řešit i sám výrobce.

Když je tedy na dohled snadná cesta, jak se reklamujícího zákazníka zbavit, okamžitě po ní servis skočí. Nastává tedy handrkování, dokazování a zpochybňování, které obvykle končí přizváním nezávislého soudního znalce.

Narážíme tedy na problém vymahatelnosti práva. Zákazník sice může ušetřit na servisních prohlídkách, jenže při případné reklamaci aby si pak připravil pevné nervy, spoustu času a ostré lokty. Samozřejmě je potřeba znát práva obou stran a v neposlední řadě mít na záruční opravu skutečně nárok.

Nelze se divit, že mnoho řidičů pro jistotu navštěvuje autorizovaného opravce v domnění, že má vyhráno. Ani to ale nemusí být paušálně pravda. Startovní pozice pro vyžadování záruční opravy je pochopitelně příznivější, nezaručuje však stoprocentní úspěch. Podmínky záruky bývají úzce specifi kované a výrobce se umí ze záruční odpovědnosti kolikrát vykroutit.

Náš verdikt

Vždy platí: přemýšlejte, počítejte, a hlavně čtěte i poznámky pod čarou. Tam bývají schována zásadní fakta. Každý z nás používá auto jinak a neexistuje univerzální rada, jaká záruka je ve výsledku nejvýhodnější.