Řidičem historického taxi: Starý jen naoko
Fotogalerie
11 fotografií
Korzovat mezi památkami hlavního města lze všelijak. Když opomeneme kočár tažený koňmi, pak se jako druhý nejneobvyklejší způsob jeví jízda veteránem.
(více v čísle 34/14)Je půl osmé ráno. V tuto dobu je Staroměstské náměstí nezvykle prázdné. Právě tady, před zlatnictvím, se máme setkat s řidičem, jenž korzuje s turisty pražskými ulicemi historickým vozem. Po chvíli konečně přijíždí. Za volantem sedí Martin Lehár a po jeho boku majitelé společnosti 3veteráni Pavel Bojtar a Luboš Zámečník, která tuto službu provozuje.
Jsme trochu zmateni. Má to být historický vůz, ale už na první pohled je jasné, že tomu tak není. „Mysleli jsme, že jezdíte veterány, ale tohle nám přijde spíš jako nějaká replika,“ začínáme povídání. „Ano, skutečně nejde o staré auto, nýbrž moderní napodobeninu veterána,“ říká na úvod Pavel Bojtar. Prohlížíme si vůz a zaujme nás přední náprava. „To vypadá jako zavěšení kol mercedesu,“ poznamenáváme. „Základem vozu, který vidíte a jímž vozíme turisty, je opravdu mercedes. Konkrétně C 180, upravený na pohon LPG,“ vysvětluje Bojtar. „Jedná se o napodobeninu Fordu A z let 1927-1931 se zvětšenou přepravní kapacitou,“ dodává Luboš Zámečník. Na otázku, kdo vůz vyrobil a jaký je jeho původ, dostáváme překvapivou odpověď. „Objednali jsme jej v České republice. Výrobce vám ale neřekneme, neboť ho sami neznáme,“ informuje nás Bojtar. „Díky tomu, že automobil vychází z mercedesu, není problém jej servisovat. Mechanické díly lze normálně sehnat, vozy si opravujeme sami,“ dodává Zámečník.
Ford byl nejlepší
„Těmito replikami jezdíme pár let. Předtím jsme používali opravdové veterány, našima rukama jich prošla celá řada,“ vypráví Bojtar. „Začínali jsme v hlubokých devadesátých letech s trojicí Praga Alfa, Piccolo a Tatra 75 Kabriolet,“ upřesňuje Zámečník. „Od toho pak vznikl název společnosti,“ smějí se oba. „V průběhu let jsme dále provozovali několik škodovek, tatry, pragy či dokonce autobus Laurin & Klement,“ pokračuje Bojtar. „Občas vídáme po Praze jezdit původní Škodu Felicia,“ dodáváme. „Tou jezdí konkurence. I my jsme kdysi felicii používali. Její nevýhoda spočívá ve velikosti, je prostě malá,“ objasňuje naši poznámku Zámečník. „Posledními provozovanými historickými vozy byla trojice Fordů A. Tato auta nás opravdu zaujala, po mechanické stránce jasně předčila vozy naší provenience. Automobily jsme si přivezli přímo z USA a dodnes na ně lze sehnat prakticky všechny díly. Právě dobrá zkušenost s nimi byla důvodem, proč jsme jako repliku zvolili právě tento model,“ říká Pavel Bojtar.
Jezdit takto starým autem přecpanou Prahou musí být občas těžké. A jistě i s replikami bude jízda náročnější než s moderními auty. „Ford A měl pravostranné řízení. Také pedály byly nezvykle uspořádány, takže třeba plyn jste našli uprostřed. Občas to bylo docela zajímavé,“ vmísí se do rozhovoru řidič Martin Lehár. „Člověk si ale zvykne. Naštěstí je tříapůllitrový motor áčka neskutečně pružný. Už ve dvacetikilometrové rychlosti bylo možné zařadit trojku a vůz i plně obsazený normálně jel,“ vypráví své zkušenosti Lehár. „Nevýhodou byla vysoká spotřeba paliva, běžně oscilující kolem třiceti litrů na sto kilometrů,“ upřesňuje Bojtar. A dodává: „Chtěli jsme zákazníkům nabídnout více pohodlí a splňovat současné normy. Také jsme časem zjistili, že většině lidí vůbec nejde o to, zda jedou opravdu veteránem, nebo jen automobilem, který se tak tváří. Myslím, že důležitější je, že jde o kabriolet.“
Angličtina základem
Repliky starých aut vídáme v Praze hlavně v létě. „Turisty však vozíme skoro celý rok vyjma zhruba dvou měsíců. Nejezdíme jen tehdy, pokud napadne sníh. Na vozech proto máme celoroční pneumatiky. Záleží na poptávce,“ říká Bojtar. „Třeba minulý rok jsme sloužili bez přestávky. Byla mírná zima,“ doplňuje Zámečník. Jak probíhá samotná jízda? „Máme dvě nástupní stanoviště. Jedno je v Pařížské ulici, druhé v Mostecké,“ říká Bojtar. „Přestože okruhy jsou stále stejné, každá jízda je svým způsobem individuální. Rozhoduje nejen zájem cestujících o Prahu, nýbrž i jazykové znalosti. Já mluvím anglicky, španělsky, italsky a trochu rusky,“ chlubí se Martin Lehár. Je zde ale i řidič, který zvládne dokonce osm řečí. „Pokud je cestující zdatný v angličtině, uzpůsobím tomu své povídání, občas okořeněné o anekdoty. Když míjíme nějakou památku, obyčejně kvůli focení zastavím zastavím a řeknu, co vidíme,“ dodává Lehár. „V žádném případě ale nejde o klasický výklad. Na to bychom museli mít příslušnou koncesi,“ dodává Bojtar.
„Ne každý má ale o památky zájem. Třeba jsem vezl člověka, který celých zhruba čtyřicet pět minut protelefonoval. Byl to nějaký místní podnikatel a zřejmě se chtěl jen odreagovat. Památky ani staré auto ho vůbec nezajímaly,“ směje se Lehár.
Ptáme se na národnosti. „Nejčastěji vozíme Rusy, za nimiž možná k překvapení mnohých následují Skandinávci. A samozřejmě Němci. Demografické složení cestujících se odvíjí od toho, kdy má jaká země svátky či dovolené,“ vysvětluje Zámečník. „Třeba Asiaté s námi takřka nejezdí. Jsou moc organizovaní. Vše si fotí, ale sami aktivity příliš nevyvíjejí. Naproti tomu už jsem vezl Araba se čtyřmi ženami,“ vypráví Lehár.
