Jak se žije řidiči dálkového autobusu: Cíl: Černá Hora

Zdeněk Pawera jezdí s dálkovým autobusem již od revoluce. Před tím sloužil klasickou linkovou přepravu. Za svoji kariéru najel miliony kilometrů, a to bez jediné nehody. „Jsem vyučený automechanik. Po tehdy nezbytné dvouleté praxi na nakláďáku jsem mohl přejít na autobus. Jezdit do zahraničí jsem začal jako většina z nás v té době s karosou. Po ní přišla druhá, kterou v roce 1996 vystřídal MAN,“ začíná vyprávět Zdeněk Pawera, sedící za volantem monstrózní třínápravové Scanie Irizar. „Tou jezdím od roku 2008,“ dodává. „Naše společnost jich má celkem pět, dvě jsou vyčleněny výhradně na Černou Horu. Tam cestuji převážně,“ vypráví Pawera. „Občas si ale odskočím do Chorvatska konkrétně do Crikvenice. Vozíme sem děti na ozdravné pobyty,“ říká.

Nabízí se srovnání moderních autokarů s klasickými karosami. Právě s nimi absolvovala většina Čechů první cesty k moři na západ po uvolnění společenských poměrů na přelomu 80. a 90. let. „Srovnávat karosu třeba se scanií je jako přesednout z trabantu do mercedesu,“ dodává na výše uvedenou poznámku s úsměvem Pawera.

Florenc v Bibione

Rozdíl ale není jen v jízdním pohodlí, hlučnosti či vybavení, nýbrž i obsluze. „Karosami jsme při cestách za sluncem a mořem nevozili jen turisty a jejich zavazadla, nýbrž také celou řadu náhradních dílů,“ vzpomíná na začátek devadesátých let Pawera. „Zcela běžně jsem vezl třeba kompresor klimatizace, různé hadice a také vodní pumpu či vzduchový měch pérování,“ dodává. „Když se přijelo do Bibione, na odstavném parkovišti pro autobusy stálo padesát karos, všechny s otevřenými motory a opravovalo se. Vypadalo to tam trochu jako na Florenci,“ směje se Pawera. „Výhodou bylo, že náhradní díly vezl každý, takže tam člověk sehnal úplně vše,“ dodává. Znamená to, že tehdejší řidiči karos byli současně také mechaniky a uměli mnoho dílů sami vyměnit. „Ano, je to skutečně tak. Já sám jsem vyučený v tomto oboru a to byla většina z nás,“ poznamenává. „U moderních autokarů je to samozřejmě o něčem jiném. Přesto i tady některé jednodušší úkony zvládnu,“

I na moderní scanii dokáže Zdeněk Pawera vyměnit některé součástky. Třeba klínový řemen.

Autor: Jaroslav Legner

Takový normální den

Vraťme se ale do současnosti. Jak pro bíhá cesta do Černé Hory? „Můj den začíná v osm hodin za předpokladu, že vyrážím z Prahy. Někdy ale jedu z Brandýsa nad Labem a to pak znamená o hodinu dříve. Zhruba v půl deváté nabírám první lidi v Praze, konkrétně na Strašnické. Když jde vše hladce, v devět vyrážím,“ vysvětluje Pawera. „Až do Gutramsdorfu poblíž Vídně jedu vždy sám. Běžně sem dorazím v půl čtvrté až ve čtyři odpoledne. Na velkém parkovišti u čerpací stanice na dálnici směr Graz končím a místo mě nastupuje dvojice odpočatých řidičů, kteří pokračují do Černé Hory. Druhá část cesty zpravidla zabere nějakých šestnáct hodin. Na každý autobus jsme tak vlastně tři řidiči,“ vysvětluje Zdeněk Pawera. „Jednou měsíčně jedu do Rakouska. Odtamtud s kolegou vždy dvakrát pokračujeme do Černé Hory, konkrétně do jižního města Ulcinj. Zpátky vyrážíme zhruba po deseti hodinách, přičemž devět hodin je povinný odpočinek, zbytek příprava autobusu na cestu,“ vypráví Zdeněk Pawera. Černá Hora se jezdí od konce května do přelomu září a října. „V mezidobí jezdím většinou zájezdy po Čechách a Moravě. Vozím sportovní kluby na zápasy či lyžaře do Jeseníků,“ vypráví Pawera. „I po těch letech mě řízení pořád baví. A to je u téhle profese nejdůležitější,“ dodává.

Jak se žije řidiči dálkového autobusu

Autor: Jaroslav Legner

Rychlost i váha

Zajímá nás, kolik autokar jede. „Autobus má omezovač nastavený na 99 km/h, takže více jede pouze z kopce,“ vysvětluje Pawera. „To se ale musí hlídat. Překročit povolenou rychlost 100 km/h sice můžu, ale jen na krátkou dobu. Maximálně do minuty už musím zase jet stovkou a méně,“ říká Pawera. V opačném případě se překročení rychlosti zaznamená na elektronickou kartu,“ dodává. „Tu má každý řidiči svoji vlastní, přičemž platí pět let. A záznam o překročení rychlosti tam zůstává, dokud ji nevyměníte. Dále se prohřešek ukládá do tachografu,“ poznamenává Pawera. Stroj ale dokáže jet mnohem rychleji. „Když jsem byl na školení u Manu, dostali jsme se na zkušebním okruhu až na 140 km/h. „Je to trochu paradox. Se starými karosami jsme běžně jezdili 120 kilometrů za hodinu a nikdo to neřešil. Dnes, kdy je technika nesrovnatelně lepší, zase nemůžeme,“ posteskne si Pawera.

K udržování rychlosti slouží nejen u autobusů takzvaný retardér. „V případě scanie je řešen hydraulickým měničem, přičemž jej lze nastavit v pěti stupních. Jednička přibrzďuje nejméně, pětka nejvíce. Při práci s ním je ale nezbytně nutné hlídat otáčky motoru, které by neměly klesnout pod 1500 až 1800 za minutu,“ zasvěcuje nás do tajů řízení autobusu Pawera. „Pokud budou delší dobu nižší, hrozí přehřívání motoru. Autobusy ale mají i jiné vymoženosti. Umí se sám zvážit. „Před jízdou je třeba přístroj vždy vynulovat. Třínápravové autobusy s hmotností problém obyčejně nemají. Horší to je u dvounápravových,“ vysvětluje Pawera. „A třeba karosy s tímhle problém neměly nikdy. Byly totiž lehké samy o sobě,“ dodává.

Moc nečekáme

„Při cestě do Černé Hory přejíždíme několik hranic. „Pokud vezu Čechy, problémy většinou nejsou. Někdy celník projde autobusem a chce vidět pasy otevřené na stránce s osobními údaji a fotografi í. Horší to je, pokud s námi jede nějaký cizinec, který potřebuje vízum. To docela kontrolují, dotyčný musí z autobusu vystoupit,“ říká své zkušenosti s přejezdem hranic Pawera. Černá Hora není v Evropské unii, takže na hranicích s Chorvatskem to bývá divočejší. Běžně tu stojí řada autobusů i několik hodin. Obvykle z Bosny a Hercegoviny. „Nám se ale většinou daří projet. Pokud stojíme v koloně, vždy jdeme s kolegou za celníky. Řekneme, že jsme z Unie, a oni si sednou do auta a dojedou pro nás. Vezmou nás tedy přednostně. Vzpomínám si, že v minulosti jsme tady i my stávali hodiny. Občas si také řeknou o nějaké to pivo,“ vypráví s úsměvem Pawera. „Pokud jim ho nedáte, budete čekat,“ dodává.

V Černé Hoře se jezdí jinak než u nás. „Někteří řidiči hrozně riskují. Většinou v noci se ale setkávám s přesným opakem. Doženu auto, které jede čtyřicítkou. Předjet se nedá, neboť obvykle kličkuje, nebo kopíruje prostředek silnice. Jaký má důvod, nevím. Sedí za tím poprvé? Nebo má upito? Těžko říct, a to za ním musím jet třeba sto kilometrů,“ uzavírá Zdeněk Pawera.

Mít za sebou desítky lidí znamená obrovskou zodpovědnost. „Sedadla mají bezpečnostní pásy. Na jejich zapnutí cestující vždy upozorňuji,“ říká Pawera.

Autor: Jaroslav Legner