Jak se žije řidiči rozvozu jídla: Až do šestého patra
Fotogalerie
8 fotografií
Máte hlad, ale nechce se vám do supermarketu? Strávili jsme den s řidičem,
který donese jídlo až do domu.
Je osm hodin ráno a my přicházíme před shromáždění asi deseti řidičů: „Dobrý den, dneska máme 202 objednávek, celkem šestnáct tisíc položek. Venku je po dešti, tak si dejte pozor. Nechci tady řešit žádná rozbitá zrcátka ani nic jiného,“ vítá nás Jarda Šiman, vedoucí rozvozu sítě supermarketů Teska na Skalce. Úkolem chlapů, které jsme právě potkali, je rozvážet potraviny do domovů. Právě s jedním z nich se dnes vydáme na trasu ke klientům. Jarda s řidiči dále probírá zásady chování k zákazníkům, my se však jdeme rozhlédnout po ploše oddělení, kterému místní neřeknou jinak než Dotcom.
„Naše služba funguje tak, že si kdokoliv po internetu nebo prostřednictvím mobilní aplikace vytvoří objednávku. Tu následně zpracuje některý z takzvaných pickerů a řidiči ji dovezou k zákazníkovi,“ vysvětluje mi koordinátorka podpory provozu Eva Koutová.
Na ploše supermarketu hned vidíme několik slečen, které s malým počítačem v ruce procházejí regály a ukládají požadované zboží do bedýnek na speciálním vozíku. Někdo má na starosti trvanlivé zboží a drogerii, jiní sbírají chlazené a mražené produkty, které hned putují do speciální ledničky a mrazáku.
Trocha papírování
To už ale potkáváme Michala Pěkného, našeho řidiče pro dnešní den. „Začínám tím, že si přeberu klíče od auta a dodací listy s plánem trasy,“ vysvětluje. Na nich je napsáno, kolik přepravek k zákazníkovi poputuje, jak těžké jsou, nechybí zde číslo zákazníka ani dvouhodinový časový slot, během kterého by měla být zásilka doručena. K tomu je doplněn i očekávaný čas příjezdu. „Zapomenout se nesmí ani na logbook,“ vysvětluje. Pod anglickým termínem se skrývá sešit ke konkrétnímu autu, do kterého ještě před výjezdem řidič zapíše, že zkontroloval stav vozu. Sledují se nejen oděrky, stav provozních kapalin a osvětlení, ale i teplota v různých částech rozvozového auta. Společnost používá Iveco Daily se speciální nástavbou, ve které je nejen prostor pro běžné zboží, ale i dvě oddělené části pro chlazené a mražené zboží.
Až třináct zákazníků
Dovézt ze skladu, chladicího zařízení a mrazáku přepravky, které poputují k zákazníkům, je otázkou minuty. „Do auta už si je naložím v takovém pořadí, v jakém je postupně budu vykládat,“ ukazuje Michal. Máme naloženo a můžeme vyrazit. „Dnes máme šest závozů ve středních Čechách, to je pohoda,“ popisuje dlouhán Michal, zatímco se blížíme k okraji Prahy. Plán trasy a počet klientů vymýšlí počítač. Maximum lidí, které ale může systém autu přidělit, je třináct. „Samozřejmě kontroluje i váhu naložených přepravek,“ dodává, když dorážíme k prvnímu zákazníkovi do Jílového.
To parkování...
Zastavit u rodinné vilky není problém. „V centru města je to mnohem horší. Navíc si nákupy často objednávají lidé třeba ze šestého patra bez výtahu. A to je pak fuška,“ směje se Michal, zatímco vykládá první přepravky. „Ale to je naše práce. Kdybych tam bydlel, také bych si nechal kartony vod raději donést od někoho jiného,“ bere věc s nadhledem. Aby se řidiči spravedlivě střídali, rozhoduje o trase los.
Zavolám
Ve dveřích novostavby už nás vítá mladá maminka. Michal na rudlu odváží přepravky až ke dveřím a ukazuje účet. Paní vypadá spokojeně, jen si ověřuje kvalitu masa. „V pořádku, díky moc,“ loučí se a po platbě kartou vyjíždíme na další štaci. Zpočátku sice jedeme podle navigace, jenže přichází objížďka. „Tady vím, kudy to objet,“ říká Michal. „Pokud bych ale nevěděl, raději zavolám zákazníkovi,“ dodává. S autem, které má zadní pohon a ještě trochu cukavou robotizovanou převodovku, je totiž hračka zapadnout. „Na zákaznickou linku musím volat také v případě, že bych jel k zákazníkovi později než ve stanoveném dvouhodinovém rozmezí,“ vysvětluje, kým je klientovi nahlášeno zpoždění.
Pomalu
V poklidu probíhají i naše další objednávky. „V okolí Prahy to jsou většinou maminky, často už je i znám,“ představuje náš společník obvyklou klientelu. „Jezdíme ale i třeba do kanceláří, domova důchodců nebo nemocnice za doktory a sestřičkami,“ říká. „Mám také jednu slepou zákaznici, které při odchodu vynesu koš,“ směje se.
I zbytek našich dodávek probíhá bez potíží, a tak se pomalu vydáváme zpět do depa. „Jediné, co mě takhle při delších cestách štve, je omezovač rychlosti,“ ukazuje, když najíždíme na dálnici. „Necelých devadesát je málo, nestačí to ani na předjetí kamionu,“ dodává. „Také nemám rád zacpaná páteční odpoledne,“ popisuje další neoblíbenou věc. Jinak je ale s prací spokojený. Ostatně do bílého náklaďáčku usedá už třetím rokem.
