Jak se žije expedičnímu modeláři: Dohrabej se na výlet

Je neděle krátce po poledni, když přicházíme k Pekárně, jeskyni v srdci Moravského krasu. Najednou se zpoza pařezu vynoří s typickým elektrickým bzukotem naprosto realistický model hummeru. Nechybějí navijáky, lopaty ani světelné rampy. „To je paráda,“ říkáme si. Jenže v tu chvíli se objevují další podobné modely. Během chvilky jich napočítáme bezmála patnáct. Defendery, jeepy, různé offroadové „ameriky“. Všechny bez výjimky precizně zpracované a na první pohled neskutečně schopné. Právě jsme v jihomoravských hvozdech potkali takzvanou RC expedici.

Majitelé přitom auta rozhodně nešetří, projíždějí s nimi blátem i loužemi. Šplhají do nepředstavitelných míst, přičemž autíčka často končí na boku či střeše. Uvnitř jeskyně před námi se rozehrává rej světel a vrkotů. Účastníci si to očividně užívají. Po posilnění z termosek a drobných opravách celá karavana mizí v dáli.

Začalo to trucktrialem

Podobných kolon Českem projedou každý rok desítky, možná stovky. „Většinou někdo napíše na facebook nebo speciální fórum,“ říká jejich pravidelný účastník z opačného konce republiky René Štika. Právě on se nás rozhodl do tohoto tajuplného koníčku zasvětit. „Asi čtyři roky jsem jezdil na víkendové závody desetinových náklaďáků do lomu u Starého Plzence,“ vzpomíná na své začátky s autíčky na trucktrial. „Byla tam dobrá parta lidí. Vždy jsme na místě přespali a povídali si o modelech,“ vypráví. Jenže pak přišla první expediční auta a během roku závody upadly. Není se čemu divit. Menší vozy vydržely na jednu baterii mnohem déle a také technika se velmi rychle vyvíjela. „Dříve jsme s sebou museli vozit spoustu náhradních dílů, dnes už však máme modely vychytané,“ vysvětluje Štika.

Při setkání s expedičními modeláři nás šokovalo, jak precizní auta jsme potkávali. Jasně, někteří jezdí jen se základními plastovými kabinami. Ale pokud chcete, můžete své auto vyšperkovat k dokonalosti modýlku z vitríny. Díly se dají koupit, velká řada modelářů si však doplňky i modely samotné vyrábí sama. Proto potkáte různorodé nástavby, ale také vozíky či příslušenství. Výsledný efekt podle nás za vynaložený čas stojí.

Autor: archiv

Jako u velkého

Autíčka jsou většinou desetinovou nebo osminovou zmenšeninou věhlasných terénních strojů. Mají přitom velmi vysokou technickou úroveň. Nechybějí uzavřené diferenciály, proměnné nastavení tlumičů či podvozku, nastavitelné převodové poměry, ocelové kardany ani tuhé nápravy s neuvěřitelným křížením. A mohli bychom pokračovat dál. Výjimkou není ani vodotěsná úprava.

Ostatně pořídit si takový model není vůbec levnou záležitostí. „Nejlevnější se dají koupit kolem deseti tisíc,“ vysvětluje Štika, který sám vyrábí a na webu Rcoffroad.cz prodává širokou škálu dílů i doplňků. Dokoupit u něj lze vše od karimatek ve správném měřítku až po lopaty, motorové pily i sněžnou radlici. Většinou se přitom jedná o položky za několik desetikorun, maximálně pár stovek. To technické změny či opravy jsou podstatně dražší. Jen sada pneumatik vyjde na tisícovku. Volit lze různé dezény, měkkost se upravuje speciálním molitanem uvnitř. Díky stavebnicovému systému můžete na autě podobně měnit prakticky vše. Pokud by se ale někdo náhodou nechtěl zabývat vlastním laděním a žádal bez práce krásná auta, jaká vidíte na fotkách, může koupit i opravdu „vymazlený“ model. U takového se ale cena bude pohybovat zhruba od třiceti tisíc výše.

Na řádění v blátě a nepřekonatelném terénu nepotřebujete stroje za statisíce. Vypravit se na expedici lze s rozpočtem ne vyšším než deset tisíc. Jen to bude v měřítku 1:10.

Autor: archiv

Lepší než pes

Jako redaktory motoristického časopisu, kteří se netají určitou skepsí k elektromobilnímu boomu, nás zajímá, proč se pro expediční jízdy nepoužívají modely se spalovacím motorem. „Dělají rámus, což se do lesa nehodí. Navíc se u nich nedá tak snadno regulovat rychlost. Vadilo by i časté převracení,“ bere nám naděje zapálený modelář. Problém by byl i v malém dojezdu – zatímco baterie vydrží i dvě hodiny, palivo v nádrži zřídkakdy stačí na více než patnáct minut.

Na jak dlouhé vyjížďky, jak často a v kolika lidech se vlastně jezdí? „Většinou se nás sejde do deseti, konají se ale i velké srazy. Ven vyrážím asi dvakrát do měsíce. A moje nejdelší expedice? Třináct kilometrů po Šumavě,“ vypočítává Štika. „Často ale jdeme s partou do lesa a strávíme dvě hodiny u první louže,“ směje se. Důležitá podle něj ani není délka vyjížďky, ale možnost vyvětrat si na čerstvém vzduchu hlavu.

Jak se vlastně na účastníka RC expedicí tváří okolí? „Dříve jsme se za to skoro styděli. Lidé říkali, že bychom měli raději jít na procházku se psem, ne s modelem,“ směje se. „Nyní se ale kolemjdoucí spíše vyptávají a zajímají. Nikdo v tom nevidí nic hrozného,“ dodává.