Tři metry dlouhá a necelých pět centimetrů hluboká – tak vypadá louže kousek od naší pražské redakce. Když do ní třicítkou vletí testovací rapid, voda se rozstříkne do všech stran. Maminky s kočárky zpozorní, kolemjdoucí důchodci si ťukají na čelo, jaký puberťák si zde vybíjí nevybouřené ego. Jenže tady právě probíhá exaktní testování. Zástěrky na autech už jsou dávno passé a my jsme se rozhodli zjistit, jestli by nám měly chybět.

Ty stupně

„Už před revolucí byl národní požadavek, že mezi střední rovinou kola a karoserií musel být úhel patnáct stupňů. To je tak málo, že vždy bylo nutné vybavit vůz lapačem nečistot,“ popisuje Petr Říha ze společnosti Dekra. V devadesátých letech se požadavek změnil na dvacet stupňů. „Toho už šlo u karoserií s delším převisem často dosáhnout bez montáže zástěrek,“ vysvětluje Říha. V roce 2001 pak tato povinnost nadobro zanikla v rámci harmonizace naší legislativy s evropskými normami. Tedy alespoň u osobáků a dodávek – větších vozidel se týká nadále.

Test průletem

Jenže jak ukazujeme v samostatném rámečku, i na moderní vůz lze snadno lapače nečistot doplnit. Pro náš test jsme na řidičově straně vůz vybavili zástěrkami, spolujezdcova část pak zůstala zkrátka. Nejprve jsme třikrát přesně třicetikilometrovou rychlostí projeli nejhlubší částí louže originální neupravenou částí. Blátíčko stříká na všechny strany a výsledek není nijak překvapivý – celý práh zašpiněný. Stejně tak spodní část zadního nárazníku a předních dveří. Z přineseného kanystru doplňujeme do louže vodu a jdeme na to podruhé. V podbězích na řidičově straně už šustí kapalina, jak vůz na vytočenou jedničku prolétne kaluží. Po dvou opakováních následuje opět zhodnocení testu. Výsledek je nesrovnatelně lepší! Část prahu je sice opět potřísněna, jenže mnohem méně, to samé zadní nárazník.

Bez zástěrek

Autor: Jiří Pekárek

Se zástěrkami

Autor: Jiří Pekárek

Dobrá investice

S tím, že zástěrky měly smysl, ostatně souhlasí i odborníci. „Dnes se vychází z toho, že jsou silnice čisté. Jenže když vozovka často vypadá jako v padesátých letech, potom vše, co zvedne auto před vámi, sežerete vy předkem. Odnáší to čelo motorového prostoru, okno či mlhovky. Zástěrky jsou dobré pro vás i toho vzadu,“ popisuje Petr Říha. S tím souhlasí i Karel Starý ze Škody Auto. „Přední lapače efektivně ochraňují boční části vozu před znečištěním v důsledku turbulentního proudění vzduchu, špinavé vody, soli a nečistot v provozu za zhoršených povětrnostních podmínek,“ říká. „Výborně také slouží jako dodatečná ochrana přední části prahů vozidla proti abrazivnímu působení nečistot. Pomáhají zabránit oprýskání prahů a případnému poškození protikorozní vrstvy například štěrkem odlétajícím od předních kol. Zadní lapače nečistot redukují znečištění a snižují riziko poškození vzadu jedoucích vozů třeba odlétajícími kamínky od kol,“ dodává. Málokdo si uvědomí, že například poškození vzadu jedoucího vozu hradí provozovatel auta, od něhož kámen odletěl, z povinného ručení, což může znamenat malus.

Pokud vám tedy na voze záleží nebo jezdíte často po špatných cestách, doporučujeme s instalací neotálet. Škoda že jsme se před patnácti lety museli my přizpůsobit evropským zákonům, a ne naopak. Zástěrky smysl mají.

Postup montáže naleznete v galerii:

Pořídit lapače nečistot vůbec není takový problém, jak by se mohlo na první pohled zdát. Neoriginálních výrobků jsou na trhu desítky. Některé přímo pasují na konkrétní typy aut, u jiných je třeba upravit je podle tvaru karoserie. Vyjdou do dvou stovek. Další možnost představuje nabídka originálního příslušenství automobilek. Na nejběžnější modely seženete vhodný díl prakticky u všech výrobců, ceny se pohybují mezi asi třemi a patnácti stovkami za pár. My jsme se rozhodli namontovat lapače na Škodu Rapid. V pražském Auto stylu jsme z nabídky originálního příslušenství vybrali přední díl za 321 Kč a o šestadvacet korun levnější zadní saduPrávě její montáží jsme začali. Nejprve jsme podběhy vystříkali tlakovou vodou od nánosu zimního bláta a následně celé auto umyli. Pak už zbývalo pouze sáhnout po torxu číslo 25 a ráčně.

Autor: Jiří Pekárek