Soužití řidičů osobních a nákladních aut: Chybí nám vzájemný respekt

Dívat se na plochu letiště v Panenském Týnci z výšky kabiny kamionu je paráda. Před námi trůní palubní deska scanie, ne nepodobná strohému leteckému stylu historicky spřízněných saabů. Jedeme osmdesátkou, interiér se za tichého dunění motoru pohupuje sem tam a my plujeme na vzduchových sedačkách. Za volant nákladního vozu jsme se vypravili v rámci kampaně „Máme se rádi“. Svět motorů se na ní podílí s Besipem a chce tím přispět k vzájemnému porozumění mnohdy znesvářených stran.

Zvířené emoce

Ovládání tahače s návěsem na rovné letištní ploše je snadné, jenže v reálném provozu už to taková legrace nebude. Stejně jako jsou řidiči osobáků často naštvaní na kamioňáky, ani ti to s námi nemají snadné. „Představte si, že takto svištíme po dálnici. Když budu systematicky dodržovat bezpečnou vzdálenost, pořád mi tam bude někdo vjíždět. Jestliže ji dodržovat nebudu, jsem nebezpečný a všichni budou nadávat,“ vysvětluje nám ze sedačky spolujezdce Irenej Štalmach, pražský koordinátor Besipu. Za volantem trucku strávil spoustu času – roky působil jako testovací jezdec právě u Scanie. „Úplně nejhorší je, když nám někdo udělá myšku. S osobákem je obrovsky jednoduché předjet kamion, strčit to do mezírky a zašlápnout brzdy. V malinkatém autíčku zvládnete ledacos. Ale dvaačtyřicetitunovou stodolu nelze zabrzdit na pěti metrech,“ vysvětluje.

Výhled z kabiny je precizní. Řada úhlů, kam by řidič neviděl, je pokryta speciálními asférickými zrcátky.

Autor: Jiří Pekárek

Dvojnásobek

Abychom si vyzkoušeli, jak vlastně brzdění v tiráku vypadá, zašlapáváme pedál až do podlahy. Pneumatiky se rvou s asfaltem, kabina se nahrbí dopředu, masa železa ale zpomaluje překvapivě rychle. „Však také máme prázdný návěs. Představte si ale, že by v něm bylo naloženo pětadvacet tun nákladu. Nebo by za sebou měl milion kilometrů, a ještě pneumatiky před výměnou,“ popisuje Štalmach, když se kolos se zakymácením zastaví. To už sedíme v testovací fabii. Rozjet se na osmdesátku trvá zlomek času scanie – jen obývákový prostor nám najednou nějak schází. Pedál míří do podlahy na stejném místě jako u pětkrát výkonnějšího švédského tahače. Pneumatiky jen tiše zakvílejí, ABS lehce zapumpuje a stojíme. Nejsme ani u zadní části návěsu. Zatímco fabii stačilo zhruba dvacet metrů, prázdný náklaďák vyžadoval rovný dvojnásobek. A to jsme byli na suchém hrubém asfaltu!

Vjet kamionu do cesty je tedy obrovský risk. „Přitom velmi často potkáváme takzvané mentory. Když se dva kamiony předjíždějí dlouho a pak se konečně dostanou ke kopci, přijede osobák, zabrzdí vás ve stoupání, šlápne na to a odjede. A vy se musíte na jedničku se čtyřiceti tunami znovu rozjet,“ vysvětluje Štalmach.

Předjížděči

Důvodem, proč naopak řidiči aut nemají velké sourozence zrovna v lásce, je jejich dálniční předjíždění. Znáte to sami – jeden kamion jede osmdesát, druhý sedmdesát devět, a než se opět zařadí, trvá to věčnost. „Ti kluci taky musí někdy předjet. Je to o spotřebě, exhalacích i času. Pokud se pohybuji osmdesátkou, ten přede mnou o kilometr pomaleji, stanu se snadným terčem laického útoku. Jenže řidič už nevidí, že se sice po rovině pohybujeme téměř stejně rychle, ale v kopci ten jedoucí sedmdesát devět najednou zpomalí na padesát. A druhý, který by mohl jet sedmdesát, už jej nepřekoná. Z osobáků ho totiž nepustí vůbec nikdo. Proto tam zamíří s předstihem,“ obhajuje ze svého úhlu pohledu takové chování Štalmach.

Všichni jsme chlapi

Nijak ale nezapírá, že i mezi řidiči kamionů se najdou černé ovce. Byť si myslí, že čeští šoféři patří k lepším a špatné jméno způsobují hlavně zahraniční motoristé. „Nezodpovědných lidí za volantem není málo a žádná skupina není stoprocentní. Ale není to pouze o šoférech kamionů. Stejné lumpárny dělají řidiči osobáků nebo dodávek,“ obhajuje řidiče těžkých souprav muž z Besipu.

„Nikdo z nás není dokonalý. Ale jsem přesvědčený, že ať se stane jakýkoliv problém nebo nehoda, nikdo ji nedělá schválně. Jsme kulturní země s obrovskou historickou tradicí, proto bychom se k sobě měli chovat s respektem, být na silnicích gentlemani a rytíři,“ vysvětluje zástupce Besipu.

„Možná to někoho překvapí, ale za volantem kamionu nesedí hyena, dinosaurus ani robot. Většinou je to normální táta od rodiny,“ dodává Štalmach.

Osobák, kamion nebo třeba SUV – za volantem každého z těchto strojů nesedí nikdo jiný než člověk. K optimálnímu soužití je však potřeba vzájemný respekt.

Autor: Jiří Pekárek

Kamioňák vzkazuje

✔ „Čeští kamioňáci jsou relativně zodpovědní, ale jezdí zde i spousta cizích řidičů. A těm často bývá vše jedno. Naši policisté je za to sice perzekuují, jenže nechytí každého.“

✔ „Abych někam mohl odjet kamionem, musím mít řidičský a profesní průkaz, zdravotní prohlídku, psychotesty, každý rok musím chodit na školení. Co musí absolvovat řidič osobáku, který vlastní oprávnění například od roku 1950?“

✔ „Veřejnost je naladěná proti kamionům. Jsme nevětší zlo: boříme silnice, zabíjíme lidi, děláme hluk, zvyšujeme exhalace. Ale když nepřivezeme mouku, ani se nenasnídáte, rohlík v krámě prostě nebude.“

✔ „Kamioňák je často trestaný za to, že přesáhne dobu jízdy o pár minut. Ale kde má zastavit? U nás chybějí odpočívadla. A když se podíváte na dodávkaře, lítají deset hodin v kuse, a nikdo jim nic neřekne.“

✔„Obrovským problémem České republiky je špatné značení. Často někam jedete a najednou stojíte před mostem, který má maximum dvanáct tun. Co s tím? To si mám pozvat vrtulník, aby mě přenesl? Nebo osm kilometrů couvat, než se budu moci někde otočit? V tu chvíli už auta troubí, řidiči nadávají, gestikulují. Aspoň že značení maximálních výšek je většinou bezchybné.“

✔ „Všichni víme, že kamion je zbraň. V rukou někoho, kdo není zodpovědný, dokonce hromadného ničení. Pokud za volantem usnu a někam to narvu v dopravní zácpě, může to skončit katastrofou. Jenže jak by se líbilo řidičům osobáků, kdyby se odhlasovalo, že v nich budou omezovače na sto třicet? Stejně víc jet nesmíme. Ale kamion je přece ošklivý a zlý, a tak si trest zaslouží.“