Stanice Praha Hlavní nádraží, zní z dálky pokřivený hlas amplionu, zatímco se ozývá nezaměnitelná melodie Smetanova Vyšehradu. Co dělá Svět motorů na pražském Wilsoňáku? Ano, pojedeme vlakem, a rovnou autovlakem! Každý den je totiž možné vyrazit z Prahy až na východ Slovenska. Stačí večer auto naložit, jít si lehnout a ráno vyjet vyspalý třeba na dovolenou v Tatrách. Už dávno to přitom není okrajová záležitost. „Autovlakem přepravíme ročně téměř 20 000 aut a motorek, přičemž podíl motocyklů je zhruba desetiprocentní. To odpovídá asi čtyřiceti tisícům přepravených osob,“ říká mluvčí ČD Petr Pošta. Jak taková cesta probíhá, jsme vyzkoušeli na vlastní kůži.

19:45 Vše začíná nákupem jízdenky. „Hlavně v sezoně je důležité zakoupit ji včas. Často bývá vyprodáno,“ dozvídáme se, když přicházíme na nádraží. „Cestující přijdou, zaparkují vůz do své fronty, ukážou mi jízdní doklady a rezervaci lůžek. Dále potřebují osvědčení o registraci a doklad totožnosti. Sepíšeme zprávu o stavu vozidla, co je to za auto, rok výroby, značku a barvu. Pak už si vůz převezme kolega,“ říká Tomáš Buchal, který má dnes tuto práci na starost.

20:00 S papíry v ruce se řadíme do fronty na Košice – nápisy na vozovce jsou podobné jako třeba v trajektovém přístavu. „Nyní auto zkontroluji a nafi lmuji případná poškození,“ ukazuje skladník Jiří Svoboda. Dříve se podle něj občas někdo pokoušel tvrdit, že se vůz při přepravě poškodil. Od doby, kdy vozidla ze všech stran malou kamerou zaznamená, takové případy zmizely.

20:10 „Sklopte si zrcátka, sundejte anténu a vypněte alarm, zavolám si vás,“ říká skladník. Za chvilku už vyjíždíme po rampě do speciálního vagonu. „Ještě, ještě… stačí! Teď jedničku a ruční brzdu!“ gestikuluje Svoboda směrem k našemu vozu. Rychle začíná upevňovat kola auta masivními kovovými držáky. „Problém mají široká auta. Nejhorší je BMW X6, které už je úplně natěsno,“ směje se. „Hodně s námi jezdí i motorkáři. Každý musí mít čtyři kurty, abychom stroj důkladně přivázali,“ říká, zatímco my se při vystupování neomylně praštíme do hlavy o nízký strop. V zimě se podle něj občas stane, že řidiči po dlouhé cestě nemohou nastartovat, nebo jim baterii vybije alarm. Co pak? „Už jsem zažil, že auto museli vytlačit,“ dodává.

20:35 Nejdříve se nakládá spodní patro vagonu. „Maximální kapacita je patnáct aut dole a patnáct nahoře, samozřejmě se vagony liší podle destinace. Když ale přijede pět Superbů Combi, už je to krapet těsnější. Motorek se nám vejde dvanáct na jeden vagon,“ říká skladník.

21:00 Na vedlejší kolej už přijely lůžkové vozy. „Vezmu si jízdenku a ukážu vám kupé,“ vítá nás průvodce Richard Vojakovits. Ano, čtete správně. Prací průvodce je starat se v průběhu cesty o cestující. Pak je tu ještě průvodčí, který například kontroluje jízdenky. „Máte tu povlečení, občerstvení a nechybí ani umyvadlo. Kdyby něco, je zde zvonek. Přijdu a donesu věci z lístku. Máme třeba pivo nebo džus. A ráno dostanete kávu či čaj,“ popisuje Vojakovits, který běžně během týdne absolvuje cestu z Košic do Prahy, pak do Popradu, znovu do Prahy a končí v Košicích. „Táta je kamioňák, a tak to máme podobné,“ říká s úsměvem. Práci má rád, jen jej občas dokážou rozladit velké skupiny motorkářů, kteří se opijí a ruší okolní cestující.

22:00 K našemu vlaku se připojují další vagony. „Jedou s námi české, slovenské, ale i polské, které se v Bohumíně odpojí a zamíří na sever do Varšavy a Krakova,“ popisuje náš průvodce.

22:19 Strojvedoucí Ladislav Adamčík zapíská na píšťalku a vlak vyráží směrem na východ. V Košicích je příjezd v 8.28 ráno, do Humenného pak zbývající vagony dorazí v 10.33.

Autovlakem na Slovensko

Autor: Jiří Pekárek

Jak se žije strojvedoucímu

Zabavit řidičák na deset let

„Jezdím od roku 1980 a v průměru včetně volna ujedu 256 kilometrů za den,“ vítá nás v kabině slovenské lokomotivy řady 361.1 ZSSK strojvedoucí vlaku Ladislav Adamčík. Do odjezdu zbývá necelá půlhodina: „Začnu tím, že zvednu sběrač. Budeme stát, proto je nutné mít elektrickou energii na topení. Pak tu mám nějaké papírování. Do systému zadám, že máme 411 metrů, počet náprav, zatížení, délku…,“ ukazuje, zatímco probíhá kontrola brzd. „Po cestě pak musím hlídat rychlosti, návěstidla, případně měnit hodnoty nastavení – třeba výkon. Mašina klidně ve sto padesáti začne na mokru prokluzovat. Ten výkon je obrovský,“ popisuje muž, který ovládá lokomotivu s výkonem 3600 kW. „Člověk za ty roky ví, kde má vlak jak jet. Kde se veze sám – tak poznám, jestli třeba vzadu něco nebrzdí. Trasu jezdím čtyřikrát za týden,“ popisuje usměvavý muž. „Brzdy jsou v pořádku,“ dozvídáme se od dalšího pracovníka, který přináší doklad o právě dokončeném testu. „Stejně ale po rozjezdu hned vyzkouším, jak fungují. Každý vlak brzdí trochu jinak, to není jako u auta,“ popisuje Adamčík. K řidičům je přitom kritický. Vůbec si podle něj neuvědomují, jakou masu vlak představuje. „Dnes jsou na přejezdech kamery. Těm, co vjedou na červenou, bych sebral papíry na deset let. Udělali by to dvěma třem – a byl by pokoj,“ myslí si strojvedoucí. I když použije rychločinnou brzdu, ze stodvacítky trvá vlaku zastavit minimálně půl kilometru, ze stošedesátky ještě podstatně déle. „Když vidím vjíždět auto na přejezd, vlak ani nezačne brzdit, než na to místo dorazím,“ varuje všechny hazardéry, kterých podle statistik neubývá.

Historie autovlaků

Přeprava motorových vozidel po železnici není nijak nová. Masověji se začala prosazovat od sedmdesátých let minulého století. Běžná je například v alpských zemích, kde se v zimě běžně nedostanete do některých údolí jinak, než že svým autem najedete na vagon. České dráhy začaly nabízet možnost jízdy autovlakem na Slovensko v roce 1997, v letech 2003 až 2009 dokonce jezdily v letní sezoně denně do Splitu. Historie autovlaků

Vyplatí se to?

Autovlakem je možné cestovat z Prahy do Popradu, Košic a v letní sezoně i do Humenného. Kolik to stojí? Třeba zpáteční jízdenka do Popradu vyjde na 2376 Kč, řidičův nocleh stojí dalších 624 korun. Autem bychom při cestě ujeli asi 1100 km. Při současných cenách paliva a spotřebě šesti litrů nafty bychom tak orientačně zaplatili kolem dvou tisíc, za slovenskou dálniční známku bychom dali dalších 255 Kč. Výsledných 2255 Kč je tak na dostřel ceny, kterou žádají ČD. Připláceli bychom tedy pouze za lůžko. Ve více lidech se logicky cena obrací ve prospěch auta, trumfem vlaku je možnost noclehu pro celou posádku.

Zpáteční, noční vlak do Popradu

Řidič, auto do výšky 1,6 m: 2376 Kč + lůžko 624 Kč, celkem 3000 Kč

Řidič s motorkou: 2095 Kč + lůžko 624 Kč, celkem 2720 Kč

Spolucestující: jízdenka 1040 + lůžko 624 Kč, celkem 1664 Kč