Svět Motorů
Vstup pro předplatitele
Zapomněli jste heslo?

Nejčtenější a nejprodávanější
motoristický časopis

30. 8. 2018

Prodej ojetin v minulosti: Vyměním chatu za auto

Jak se prodávaly ojetiny v minulosti

Fotogalerie

8 fotografií

Dnes nikdo neuvěří, že před rokem 1989 stála mladší ojetina více než nové auto a všichni počítali s tím, že tachometr má stočené kilometry. O prodeji starších vozů jsme si povídali s šéfem Asociace prodejců použitých automobilů – autobazarů (APPAA) Petrem Přikrylem.

(více v čísle 32/18)

V dobách socialismu se ojetá auta prodávala úplně jinak než dnes. Byla za tím nejen chabá nabídka, ale také skutečnost, že vozy tehdy stály v poměru k výplatě mnohem více než dnes.

V 70. a 80. letech se auta běžně měnila za nemovitosti, což v dnešní době zní naprosto neuvěřitelně. Co za tím stálo?

Obrovská poptávka po autech. Od 60. let se začalo šířit chataření a chalupaření. Lidé se k rekreačním objektům potřebovali nějak dostat. A v taškách vlakem byste třeba pletivo nebo barvu na natření plotu opravdu těžko převáželi. Navíc si Češi viděli do talíře a mít auto znamenalo být výše na společenském žebříčku. A pokud jste vůz měl, hned se každý díval jaké. Auto bylo tehdy velice dobrou investicí.

Sám jsem kdysi vyměnil chatu u Prahy za Škodu 110 L v ceně zhruba 45 000 Kčs. A mohu potvrdit, že se odehrály i takové případy, kdy trochu lepší vůz ze Západu jako třeba Renault 16 TX se dal vyměnit i za dům v pražské prestižní vilové čtvrti Ořechovka.

Hlavní zájem se soustřeďoval na ojetá auta. Proč?

Na nová se vedly pořadníky, čekalo se třeba deset i více let. Ovšem pokud jste měl hotové peníze, mohl jste mít vůz hned do druhého dne, když jste o něm věděl. Ojeté auto bylo velice žádané zboží, a když bylo na prodej, změnilo majitele často během jednoho dne. I proto byly ojetiny dražší než nové vozy. Například když jste si koupil v polovině 70. let novou dacii za 62 000 korun, o tři roky později jste ji prodal za ty samé peníze. Nebo třeba ojetý žigulík byl v polovině 80. let k mání za sto tisíc, i když v Mototechně jste jej mohli nový koupit za 89 000 Kčs.

Kde se vůbec dalo ojeté auto sehnat?

Jednou možností byl doslova divoký prodej na ulici, dnes naprosto nemyslitelný. Prostě jste ráno přijel třeba na Dejvickou, odstavil tam auto, jež mělo za čelním sklem nápis „prodám - nabídku vhoďte oknem“. Večer pak stačilo přijít k vozu, posbírat nabídky, vydat se k nejbližší telefonní budce a tam už jste se na třetí čtvrté zavolání domlouval s možným kupcem. Obvykle ještě téhož večera s vaším bývalým vozem odjel.

Autobazary už tenkrát také fungovaly, ale nebylo jich právě kvůli omezené nabídce vozů mnoho. Začaly se objevovat na konci 60. let například jako pobočka podniku Klenoty, který prodával i jiné partiové zboží nebo nábytek. Autobazar na pražském Libeňském ostrově už tehdy měl slušné zázemí a znal ho snad každý.

Jak to v autobazaru probíhalo?

Největší ruch byl v autobazaru ráno hned po otevření. Během hodiny pak měla většina vystavených vozů už nové majitele.

Auta tu byla v komisním prodeji, bazar koupi za pětiprocentní provizi zprostředkovával, vozy nikdy nevykupoval. Bylo důležité sepsat s prodávajícím technický záznam, co se s autem dělalo, pak prověřit, zda skutečně mluvil pravdu, či ne. Hlavní heslo bylo – musíš vědět, co prodáváš: zda je přiznaný hukot v předním kole kvůli pneumatice, opotřebenému ložisku, brzdám, nebo problému s homokinetickým kloubem. I dnes hodně dělá osobní přístup, i po čtyřiceti letech mě potkávají lidé a hlásí se ke mně, vy jste mi prodal toho žigulíka, dobře mi sloužil… ¨

Už ráno stálo před branami několik desítek lidí, kteří viděli, že přibyla čtyři embéčka, dva žigulíky a jedna volha. Během hodiny pak byla většina nabízených aut prodána. Na ploše se zdržela opravdu jen krátce.

To se auta prodávala tak rychle?

Ano. Tehdy platilo, že když neprodáte ojetinu do hodiny, jste břídil.

Jaká byla kvalita tehdejších aut?

Různá, ale majitel si vždy dokázal s opravami poradit. Třeba o dacii se říkalo, že je zrezlá už v Mototechně, tedy jako nový vůz. Škodovky zase měly přezdívku DoDo – dodělej doma. Dnes již to naštěstí dávno neplatí. Zrovna tak jsem ale prodával například mercedes, který měl najeto milion kilometrů.

Neříkejte nám, že se nepodvádělo!

Ale samozřejmě, prakticky každý se snažil zatajit havárii nebo korozi. Díky zkušenostem bazarníků se však většinu závad dařilo odhalit včas, a tak nový majitel nijak zvlášť netratil. Například aby se odstranilo hučení diferenciálu, lil se do nich ruský olej Gost, který používala Rudá armáda. Ten všechny vůle díky silné viskozitě odstranil a vůz ztichl. Na nějakou dobu.

Stáčely se také tachometry?

Určitě, na rozdíl ode dneška ovšem nikdo jaksi nevěřil, že se s počítadlem ujetých kilometrů nemanipulovalo. Navíc řada aut měla tachometr jen pětičíselný, takže jste podle údajů ani nemohli poznat, jestli auto má najeto 88 000 km, nebo 188 000 kilometrů. Proto rozhodoval stav vozu. Auta byla navíc snadno opravitelná, dá se říci kladivem a šroubovákem, a tak mohla jezdit velice dlouho. Při dobré údržbě vydržela jezdit klidně třicet let.

Proč po roce 1989 najednou všichni začali počítadlům věřit?

Většina aut se sem dovážela z Německa nebo Rakouska. Od Němců se nečekalo, že by podváděli. Jenže tady nikdo nevěděl, že už tehdy tam obchod s ojetinami ve většině bazarů ovládali Balkánci, Turci nebo Asiaté. Ti si ovšem žádné skrupule nebrali. Zvlášť když si pak každý vymyslel historku o tom, že auto je z první ruky, původní majitel je starší pán, který jím jezdil léta jen nakoupit a k lékaři.

Vraťme se ale zpět. Jak velkým lákadlem byla auta ze Západu?

Ta byla ještě žádanější než vozy z bývalého východního bloku. Po nich byla skutečně velká žízeň, nejen kvůli zcela odlišné kvalitě. Absolutně nejpřitažlivější byla auta se vznětovými motory. Litr nafty stál korunu, takže proti dražšímu benzinu byly provozní náklady velmi nízké. Mít takový vůz byl tehdy doslova zlatý jackpot. Ale skrývalo se tu i nebezpečí.

V čem?

Vlastnění těchto aut v té době bylo něco jako ďáblův pomocník – upozorňovali jste jím na sebe. Nejen lidé ve vašem okolí se zajímali, zda jste si na takové auto mohl vydělat poctivou prací. Ušetřit na ojetinu sto tisíc se ještě považovat jakž takž za možné dalo, 300 000 Kčs už ale ne. Ostatně sledovala to i kriminálka. A za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví byl trest velice přísný.

Jenže auta západní provenience se dala pořídit jen přes tuzex. A to za ceny i vysoko nad sto tisíci. Jak se prodávala?

Markantní to bylo u lidí, kteří si takové auto přivezli z ciziny a potřebovali peníze doma. Kupec byl, třeba mezi zelináři či řezníky. Ti zaplatili požadovanou cenu, ale v dokladech o koupi se uváděla podstatně nižší, třeba jen 120 000 korun. Nebo veksláci si za tuzexové poukázky koupili třeba chrysler nebo saab a prakticky hned s ním přejeli před bazar, kde jej prodali obratem za 110 000, nebo 120 000 Kčs.

Proč před bazar, a ne do něj?

Nechtěli, aby jim viděl někdo do karet. Jenže pak se takhle začala prodávat i ukradená auta a rázem byly potíže. Protože když se to vyšetřovalo, ptali se, kde jste to koupil. Na Libeňáku. Ale už neřekli, že to bylo před bazarem, který s tím neměl nic společného. I to spolu s masivním dovozem aut z ciziny po roce 1989 stojí za pozdějším úpadkem téhle enklávy, která měla do té doby slušnou pověst.

Co naopak proti dnešku tenkrát nebylo?

Nikdo si třeba neuměl představit, že by se auta prodávala jinak než za hotové. Úvěr z multiservisu se tu dával tak na televizi nebo pračku, ale na auto? Při své první návštěvě Spojených států jsem nechápal, jak je možné, že téměř před každým domem stojí vůz za deset až patnáct tisíc dolarů. Prostě kouzlo úvěru na cokoli.

Z vašeho vyprávění se zdá, že tehdy lidé bazarníkům věřili. Dnes je tohle povolání považováno za symbol šejdířství. Nemrzí vás to?

Je to tím, že poptávka po autech se srovnala s nabídkou, pak dokonce výrazně převážila. Kupující si začali mnohem více vybírat, nároky rostly a také jejich znalosti o autech se stále zvyšovaly. Pak nastoupily nekalé praktiky, ke zmíněným jako stáčení tachometrů nebo maskování skutečného stavu vozidla přibylo třeba lákání na neexistující auto, které prodali zrovna chvilku před vaším příjezdem… Naštěstí mohu potvrdit, že se v posledních letech situace v českých bazarech značně zlepšuje.

Zatímco dnes jsou prodejní plochy v autobazarech plné vozů, v minulosti byla nabídka mnohem chudší
Zatímco dnes jsou prodejní plochy v autobazarech plné vozů, v minulosti byla nabídka mnohem chudší
Autor: Jiří Pekárek a archiv

Víte, že...

… v bazarech se v 80. letech prodala zhruba třetina ojetin? Zbytek pak přímo na inzerát, protože lidé nechtěli dávat bazarům provize. Dnes se nákup auta na ulici (na inzerát) děje také, ale v menší míře. Podle údajů APPAA asi 40 % prodejů.

Vyšlo v časopisu

Svět motorů
32 / 2018Objednat čísloDalší články z čísla
Sdílej na facebooku
 

Archiv PDF

Zaregistrujte se zdarma
Vstup do archivu používá nový, uživatelsky vylepšený systém přihlášení. Pro vstup do archivu potřebujete jednotný účet platný pro všechny weby vydavatelství CZECH NEWS CENTER a.s.Pokračujte zde!

Předplatné

Objednejte si roční předplatné Světa motorů včetně speciálů a získáte ZAHRADNICKÝ SET STARKHOF!

Výhody předplatného:

  • Roční předplatné jen za cenu 1293 Kč
  • Ušetříte!
  • Přístup do elektronického archivu časopisu
  • Časopis přímo do vaší schránky
Objednat
 
 

Redakce

Adresa: Komunardů 1584/42, 170 00 Praha 7
Email: svet.motoru@cncenter.cz
Telefon: 225 977 851