Jak se sekají fotbalové trávníky v první lize?
Fotogalerie
7 fotografií
Fotbalové zápasy nerozhodují pouze krásné branky či sporné verdikty sudích. Dost často hraje prim kvalita povrchu. Jak taková úprava vypadá? Vydali jsme se za trávníkářem pražské Dukly.
(více v čísle 11/19)Pro atmosféru v pražských Dejvicích se aktuálně hodí nejlíp označení válečná. A to nejen kvůli tomu, že vlastníkem stadionu Juliska je Armáda České republiky. Za dva dny zde totiž vyzvou hráči Dukly v malém derby Spartu. Bojovné natěšení a zdravá nervozita však neovládá pouze fotbalisty a trenérský štáb. Balvan odpovědnosti na svých bedrech nese rovněž člověk pečující o pažit.
Domov můj
„Kam se před sekáním na chvíli schováme, chlapi?“ vypouští do éteru trávníkář František Ureš alias Franta a kvapným krokem vchází do útrob jedné z tribun. Nakonec vítězí šatna rozhodčích. Jak se vlastně člověk dostane k profesionálnímu sekání trávníků, notabene k prvoligovému týmu? „K fotbalu mě to táhlo odmalička. Dokonce jsem jako malý hrával tady za Duklu. Dlouho to vypadalo, že bych se tím mohl živit, pak to ale nějak neklaplo,“ vzpomíná čtyřicetiletý František. Po dokončení střední stavební školy vystřídal různá povolání. Srdce ovšem volalo po prostředí kulatého nesmyslu. Hlas vyslyšel v roce 2007, kdy na stůl přistála nabídka ze Slavie. Sice ne na vysněné levé křídlo, nýbrž na pozici správce stadionu. „Tam to začalo. Staral jsem se skoro o všechno. Od elektriky přes vodu až po vzduchotechniku. A samozřejmě jsem přičichl k trávníkům,“ hodnotí červenobílou stezku, po níž kráčel téměř pět let. Stejně ho to však svádělo stočit volant zpět do mateřského klubu: v roce 2013 přestoupil do Dukly coby trávníkář na plný úvazek.
Pověrčivá parta
Proto nyní v půl deváté ráno může žhavit dieselový motor třívřetenové sekačky Jacobsen Tri-King zaparkované v garáži kousek od atletické dráhy. „Musím toho „dědečka“ nejprve na pár minutek zahřát,“ poznamenává František ke stroji za téměř sedm set padesát tisíc korun bez daně. Dnes si prý dá obzvlášť záležet, neboť duel poběží v televizi. „Nemůžu si dovolit, aby pruhy nebyly jako podle pravítka. Lidé u obrazovek by se mi vysmáli. A předně jde o první ligu,“ cítí zodpovědnost. Chystá tedy nějaké speciální obrazce? „Samozřejmě že je zvládnu. V podstatě záleží jen na směru jízdy a sekání. Tráva se pak na určitou stranu položí a díky odrazu světla pak diváci vidí šachovnice a další výtvory,“ vysvětluje pozadí uměleckých počinů. Kreativitě na Praze 6 však stojí ve dveřích pověrčivost. „Jezdil jsem jak blázen, opisoval elipsy, v podstatě dokonalé dílo. Jenže kluci rupli a kružnicím byl šmytec,“ říká poněkud sklesle Ureš, zatímco pomalu vplouvá na startovní čáru k rohovému praporku. Přepravní rychlost prý dokáže vyšponovat až k 14 km/h, nicméně zpravidla volí nižší tempo. „Zvlášť při sečení se pohybuji maximálně kolem šesti sedmi kilometrů v hodině. Vůbec nejopatrnější bývám u zatáčení. Tam totiž nejvíc hrozí potrhání plochy,“ upozorňuje na úskalí.
Atletky za 2500 Kč
Než se ztratí na druhé straně malého vápna, stačí František ještě prohodit pár slov o servisu. „Zrovna na začátku týdne jsme řešili problém s palivovým čerpadlem. Spravili to ale během dne. Jinak detailnější kontrolu motoru děláme každý rok, vřetena brousím jednou do měsíce a podle potřeby je ještě dolešťuji,“ hlásí zpovzdálí. Po pár minutách už zase lemuje zdecimovanější prostor kolem brankoviště a tasí vtipnou příhodu. „Chodí sem trénovat atletky a umíte si představit, jak to vypadá v teplejších měsících, když si vezmou kraťásky. Sekám, sekám, a najednou bum. Narval jsem to do tyčky,“ svěřuje se s karambolem, který ho vyšel na dva a půl tisíce korun. Letní období platí rovněž za nejtěžší z hlediska údržby. „V červnu a červenci kropíme celou noc a brzy ráno to pak přejíždím,“ popisuje nejnáročnější část sezony. Když udeří vedra, seká třikrát za dva dny. Zastřihnout stébla do požadovaných 2,4 centimetru mu pak zabere až čtyři hodiny. Během února a března to sfoukne i za hodinu dvacet. „Na druhou stranu mám větší práci s válcováním a zejména s umělými hřišti. Na nich pomocí elektrovozíku kartáčem načechrávám gumové kuličky, které se do koberců vkládají,“ komentuje Franta další balíček povinností.
Permanentní remcání
Ureš rok co rok usedá do lavic, aby si na školeních vyslechl poslední trendy v oblasti péče o pažity. „Vždy k nám zavítá ikona z ciziny, která představuje nejnovější mašiny, přednáší o nemocech trav či hnojivech,“ chválí si svědomitý čtyřicátník pravidelný proces vzdělávání. Přesto někteří členové kádru neustále brblají. „Jednou to není rovné, potom zas až moc, jindy to prý příliš zaliju. Nejvíc mě kritizuje útočník Honza Holenda, tomu se pořád něco nezdá,“ usmívá se František a vzápětí s trochou nadsázky dodává, že za drtivou většinu proher žlutočervené družiny tak může on, respektive trávník.
Tsunami z oštěpů
Na závěr přichází náš čas. „Dole napravo se nachází pedál, kterým udáváte směr dopředu nebo dozadu. Nalevo zvedáte koš a vřetena, pod volantem spouštíte sečení,“ přijímáme s vojenskou disciplínou instrukce od zkušenějšího. Do větších dobrodružství se neženeme. František totiž nachystal vyhřívanou plochu perfektně už předtím. Spíše se nad jeho mistrovským výkonem kocháme a přemítáme, jaké galeje nás čekají na zahradě s podstatně slabším pomocníkem. „Tipuji, že mi sem odpoledne stejně přijdou házet oštěpem,“ obává se Ureš laviny děr na „svém“ panství. Zato z pondělní bitvy nemá strach vůbec.
