REPORTÁŽ: Jak si dívka z vrakoviště přestavuje svoje zelené Mini
Fotogalerie
10 fotografií
Andrea Dvořáková odmala létala mezi autovraky. Po čase se zamilovala do značky Mini a zelené barvy. Tuhle lásku teď spojila a přestavuje si svůj vysněný brčálový vůz.
(více v čísle 19/20)Každý člověk je jiný. Andrea Dvořáková, které neřekne nikdo jinak než Endý, je však ultra jiná. A ultra zelená. A ultra posedlá značkou Mini. „Ještě videohry se závodními auty, a myslím, že moje definice je kompletní,“ komentuje čtyřiadvacetiletá dívka v pražských Holešovicích před svým signálně zeleným vozem: modelem Mini Cooper R50 z roku 2002. Doslova celá září. Vždyť si ho taky vysnila. Už v šesti letech. Jak to?
Nazdar, Tatro
Andrea vyrůstala ve specifickém prostředí. „Otec měl soukromé vrakoviště, kde jsem trávila veškerý volný čas. Už jako prcek jsem pobíhala mezi rezavými výfuky a píchlými pneumatikami,“ vrací se do minulosti rodačka ze severu Čech a vzápětí přidává další motoristickou vzpomínku: „Táta mě vozil do školy náklaďákem, takže jsem hned na prvním stupni dostala přezdívku Liaz. Spolužáci byli úplně mimo, protože šlo o tatrovku. Ale nedokázala bych skousnout, kdyby na mě volali „nazdar, Tatro“. S přibývajícími roky ale pohledné černovlásce (se zelenými proužky) rostlo renomé. Holky si za ní najednou rády chodily pro rady, když jejich klukům zlobila tu převodovka, tu sonda lambda. To už bylo na ekonomické střední škole. „Jasně že jsem původně chtěla na automechanika. Doma byli bohužel proti,“ mrzí Andreu s postavou modelky.
Budíky a bylo jasno!
U Dvořáků měli jeden netradiční koníček. A ten ji změnil. Totálně. „Víkend co víkend jsme trávili v autobazarech. Někteří lidé navštěvují hrady a zámky, my jsme to měli jinak,“ vypráví Endý a nadechuje se ke sdělení zásadní informace: „V šesti letech tolik nevnímáte jednotlivé značky. Naštěstí jsem narazila na jednoho krasavce, který vybočoval. Na Mini Cooper R50. Viděla jsem budíky, netradiční tvar a měla jsem jasno!“ Táta ji však odbyl. Že prý jde o ryze holčičí auto. „Tak jsem mu zdůraznila, že já jsem holka! A že si ho jednou koupím. Což se mi po dlouhých letech v roce 2017 podařilo,“ hrdě hlásí nynější prodavačka autokosmetiky.
Kdo má šanci?
Model R50 si Andrea pořídila ve stříbrné barvě. Dlouho v tomto kabátu nevydržel. Proč? Protože prostě zelená! „Hraju videohry a tam všechny stroje oblékám do této barvy. Tu fólii, kterou mám teď na voze, jsem si taky nejdřív navrhla nejdřív tam,“ vysvětluje dívka hubená jak proutek. Zanedlouho se z brčálového odstínu stalo téměř náboženství: oblečení, vlasy, nehty a i tak trochu výběr přítele tím byl ovlivněný. „Ano, můj ex měl svítivě zelené mitsubishi. Není to ovšem podmínkou,“ říká nezadaná milovnice motorů a s lehkým úsměvem doplňuje: „Nebudu ale lhát. Pokud bude mít chlap zelené auto, výhoda to jednoznačně je.“
Přes noc nikdy
Dávné přání si nákupem „er padesátky“ Endý odškrtla před třemi lety. Jenže to jí nestačilo. „Pustila jsem se do úprav. Na úvod jsem si navrhla zmíněnou fólii ve hře Gran Turismo, kterou jsem si poté sama na vůz nanesla,“ načíná křehká dívka dlouhý pergamen inovací. Na řadu poté přišla kola, jež si sama obrousila a nalakovala černou barvou, do níž přisypala zelené třpytky. V interiéru zase posadila na místo spolujezdce masku z oblíbené videohry, oblepila šaltpáku, dveře, volant. A palubní desku vyzdobila komiksovými postavičkami. „Mám taky laděný výfuk. To bublání při třech tisících otáček. Bože, miluju to!“ rozplývá se Endý kousek od holešovického přístavu. Pod kapotou s difuzorem si zase všímáme sportovního vzduchového filtru. „Aktuálně se chystám na motor. S ním už asi pomoct bude potřeba. Na noc mini ale nikde a nikomu nenechám. To klidně přespím uvnitř servisu,“ zvyšuje hlas Andrea s tím, že jí zatím všechny práce zhltly přibližně 50 000 Kč.
Milion jako děda
Na závěr našeho setkání se vydáváme kolem Vltavy na krátkou projížďku. Devatenáct z dvaceti kolemjdoucích se otáčí (jeden má slepeckou hůl). „Já už počítám spíš lidi, kteří si mě nevšimnou,“ uvádí Andrea. Na chvíli mlčíme, jen posloucháme nahlas rádio. Pak Endý zničehonic spouští: „Sen jsem si splnila. Mám ale ještě jeden. Děda si kdysi koupil Volkswagen Vento a najel s ním přes milion kilometrů. Kdyby se mi povedlo něco podobného, budu maximálně šťastná. I když jsem mladá, spadám spíš mezi ‚tradiční školu‘. Ráda si zařadím ručně, elektromobily mě nudí. Chci dál pečovat o své staré mini. Zdokonalit ho. A snad nikdy nevyměnit.“ Něco nám říká, že s touhle vervou a výdrží to dá.
