Karel Loprais: Monsieur Dakar

Všude, kam přijde, bývá dodnes středem pozornosti. Má velkou zásluhu na tom, že se lidé o slavnou soutěž neustále zajímají. Stala se jeho životním osudem.

Spojený s Tatrou

V roce 1967 nemohl nikdo tušit, kdo nastupuje do tehdy již světoznámé automobilky Tatra v Kopřivnici. Osmnáctiletý Karel Loprais začal jako dělník, po pár letech byl automechanikem a začátkem sedmdesátých let se z něj stal zkušební řidič.

Když se Tatra rozhodla pro účast na Rallye Dakar, dostal se mezi vybrané zájemce. „Měl jsem za sebou dlouholetou praxi zkušebního řidiče, znalosti auta a jedenáctiměsíční pobyt v Libyi,“ vzpomíná dnes. Značka nasadila dva kamiony 6x4, což byla tehdy už přežitá konstrukce. V rukou kopřivnických mužů však dokázala konkurovat. Paradoxně byl týmovou jedničkou Zdeněk Kahánek, Karel měl plnit roli dvojky.

Obě tatrovky bojovaly o vítězství, ale nakonec skončily v bažinách u vesnice N´Djago, kam je zavedla chyba pořadatelů v itineráři. S nimi tam zůstaly v bažině také oba liazy. Všechny kamiony však nakonec dojely do cíle, byť bohužel po časovém limitu.

O rok později už byl Loprais druhý a v závodě roku 1988 si dojel s vozem T815 4x4 pro první z šesti slavných vítězství. Jednalo se o jeho nejtěsnější triumf ze všech. Druhý liaz za ním totiž dojel do cíle o pouhých 9:27 minuty.

Nepomohlo ani kafe

O tři roky později zažil nejmarnější chvíle na Rallye Dakar. Do poslední etapy ročníku 1991 nastupoval s náskokem dvou hodin a do cíle chybělo pouhých osmadvacet kilometrů. Ještě třicet minut před koncem byl první, motor však nevydržel. Na vině byl propálený píst. „Nalévali jsme tehdy do motoru všechno, co bylo v kabině i na korbě kamionu. Olej, pití, mleté kafe, ale stejně nám to nepomohlo. Dostali jsme penalizaci a nakonec byli čtvrtí. Od té doby vím lépe než kdokoliv jiný, že si můžete oddechnout až u cílové rampy,“ líčí Loprais smutné zkušenosti.

Pokud se jedná o příjemnější zážitky, může jmenovat další výhry na Dakaru v letech 1994, 1995, 1998, 1999 a 2001. „Při posledním vítězství jsem řídil tatrovku s označením Puma. Z pocitu šoféra to byl jednoznačně nejlepší závodní kamion, který kdy Tatra vyrobila,“ tvrdí Karel Loprais.

O dva roky později přišly jeho nejtěžší, a jak se později ukázalo, fatální chvíle na slavné soutěži. V roce 2003 skočil na terénní nerovnosti. Desetitunový kamion se v rychlosti 100 km/h šestkrát přetočil. Loprais utrpěl zranění páteře, ale po třech letech se na Dakar vrátil. V ročníku 2006 mu dělal navigátora synovec Aleš (syn mladšího bratra Milana). V jedné etapě musel Karel tvrdě brzdit, aby zabránil střetu s nepozorným motocyklistou. Výsledkem byl tvrdý dopad na levé přední kolo a zranění obratlů se vrátilo. Posádka odstoupila čtyři etapy před cílem.

Naštěstí už ho to tolik nemrzelo. O pokračování dakarské tradice Lopraisů totiž bylo rozhodnuto. Aleš Loprais dokázal dojet na třetím místě v ročníku 2007, jenž jako poslední proběhl v Africe. Jeho strýc Karel mu po přestěhování soutěže do Jižní Ameriky sekundoval několikrát jako řidič novinářského vozu.

Posledních pět let však už má dění pod kontrolou z rodinného domu ve Frenštátě pod Radhoštěm s manželkou Danuší. Synové Tomáš a Leo se věnují automobilům. „Rodina a zdraví znamenají hodně. Pokud jsou v pořádku, všechny problémy se řeší samy,“ dodává Karel Loprais.