Rozhovor: Štěpán Vojtěch

Novinářské pravidlo velí dotazovanému v rozhovorech vykat. S laskavým dovolením uděláme v případě Štěpána Vojtěcha výjimku. Potkáváme se čtvrt století a také jsem řadu let znal dobře jeho tátu. Ve čtyřiceti má za sebou pohnutý život.

Lyže raději než auto

Začal bys závodit, kdyby otec nebyl úspěšným jezdcem?

Táta nás nikdy cíleně nesměroval ke svému sportu, snažil se nás nasměrovat jinou cestou. Netajil ho před námi, ale nijak nás k němu nevedl. Doma jsme si jako malí kluci brali jeho přilbu na hraní, ale to bylo všechno.

Když začal starší Tomáš závodit, chytlo tě to taky?

Vůbec ne. Táta rád lyžoval a to mě bavilo víc. Všechno se ovšem začalo měnit v letech 1992 a 1993. V patnácti jsem odešel do USA a absolvoval tam druhý rok střední školy. Když jsem se vrátil, brácha už začal zkoušet štěstí v seriálu Ford Fiesta Cup. A někdy v té době tátu napadlo, že by stálo za to, nějakým způsobem tuhle snahu podporovat. Počínaje rokem 1994 zorganizoval Peugeot Cup. Tam vlastně pokračovala Tomášova kariéra a moje začala.

Štěpán Vojtěch

Autor: Zdeněk Sluka a Martin Straka

Kde se vzala tvá dnes již legendární přezdívka Brouk?

Začalo to označením Borůvka, které jsem měl jako žák na lyžích. Vzniklo, když jsem měl jako malý tmavomodrou lyžařskou kombinézu. Brouka vymyslel brácha podle nějakého seriálu, kde mladší má vše jednodušší. Začal mi tak říkat před kamarády, chytlo se to a Brouk se mě drží dodnes.

Ty jsi ale prvních úspěchů dosáhl na lyžích, ne jako automobilový závodník.

Věnoval jsem se akrobatickému lyžování v době jeho začátků a specializoval se na jízdu na boulích. V polovině devadesátých let jsme začali častěji vyjíždět do zahraničí a tím dostal tenhle sport potřebný impulz. Já jsem to dotáhl na juniorské mistrovství světa 1996 ve Švýcarsku.

Když člověk nic nenadělá

Jak jsi vycházel s bratrem Tomášem, který byl o tři a půl roku starší?

Běžně jako asi ve spoustě rodin. Oba jsme díky tátovi dobře lyžovali, ale já jsem se sportu věnoval intenzivně od dětství. Tomáš si zase lepil modely letadel. Pokud ovšem opravdu o něco šlo, nikdy jsme nedali na druhého dopustit. Však přišly situace, kdy to bylo hodně potřeba.

Život se s tebou rozhodně nemazlil…

Poprvé to bylo v roce 1996, kdy zemřela máma na rakovinu. Byl jsem za ní v nemocnici a pak odjížděl do rakouského Kaprunu na lyžařské soustředění. Po několika dnech mě táta vyzvedl a jeli jsme na závody na okruh A1 Ring. Tehdy jsem se dozvěděl, co se stalo.

Těžko si představit, jak to s mladým klukem zamávalo.

Bylo mi devatenáct a nedokázal jsem si uvědomit, jak je možné, že máma šla do nemocnice a nevrátila se. Člověk dostane v takové situaci obrazně pořádně přes hubu a nechápe, že se něco takového může stát. A nic s tím neudělá.

Jenže brzy přišla další rána…

Dva roky potom se zabil táta v autě. To jenom čumíte, že tohle snad už není možný. Máte sice jednu zkušenost, ale na takové situace není nikdo nikdy pořádně připravený. Jenže život se odvíjí dál a musíte se přizpůsobit, pokud chcete rozumně existovat.

V dubnu 2005 selhalo při Rallye Pelhřimov v průběhu rychlostní zkoušky bratrovo srdce…

Mezitím zemřela babička, která s námi žila a o niž jsme se starali. Po tom všem jsem se naučil nepřemýšlet, co by kdyby. Pozitivní v danou chvíli byla výchova od rodičů. Tam byl zdravý základ. Taky jsem měl štěstí na dobré lidi kolem sebe a ve firmě. Nějak samozřejmě mi došlo, že Federal Cars i závody na okruzích a později v rallye musí fungovat dál.

A šlo to?

Ano. Člověk totiž dříve dospěje, spoustu věcí pochopí. Na druhou stranu mám pocit, že mě to nakoplo. Cítím určité uspokojení, a kdyby tady byli naši, snad by nám řekli: To jste dobří borci. Taky jste to mohli pokazit víc.

Štěpán Vojtěch

Autor: Zdeněk Sluka a Martin Straka

Proč mluvíš v množném čísle?

Není moc dnů, kdy si člověk na své nejbližší nevzpomene. Mám je nějakým způsobem v sobě a je mi dobře.

Při vstupu do budovy Federal Cars je vidět portrét otce, který tuto firmu v roce 1990 založil. Sedíš v kanceláři, kde pracoval.

Táta byl krátce před smrtí na nějaké akci v muzeu Škodovky a lidé z Mladé Boleslavi nám přivezli tenhle portrét. Naši zaměstnanci ho dali na místo, kde je dodnes. Občas projdu kolem a pozdravím.

Ve firmě cítím emoce

Firma Federal Cars patří v České republice k nejstarším prodejcům automobilů, nebo se pletu?

Byla to tátova zásluha, když od roku 1990 budoval tehdy ještě v Československu z pověření Peugeotu dealerskou síť. V roce 1997 ji oficiálně převzal francouzský importér, ale dodnes fungující základnu vybudoval otec.

Majitelem jsi nyní pouze ty?

Když táta zemřel, přešel jeho třetinový podíl na mě a bratra Tomáše. Rodinná firma sice fungovala, ale každému z nás patřila pouze šestina. Dva třetinové podíly měli tehdy německý společník a český emigrant, který žil v Německu. Spolupráce s nimi měla vývoj a postupně jsme se potkávali v nápadech a možnostech odkoupení jejich podílu. V současné době jsme vlastníky firmy já a můj čtrnáctiletý synovec Zdeněk.

Jaká je tvoje každodenní náplň práce?

Díky skvělým lidem fungujeme jako tým. Snažíme se firmu směrovat především do oblasti služeb, ať už jde o prodej, servis, lakovny, nebo opravy námi prodávaných i bazarových aut v Praze či Liberci. Komplex služeb je základ, který je zapotřebí zákazníkovi nabídnout, a máme na to opravdu dobrý tým lidí. Cítím emoce, protože je to můj život a díky nim funguje. Za to jsem opravdu moc vděčný.

Prodávají se automobily v České republice dobře?

S tím není problém, otázku představuje spíše celý systém. U aut jsou většinou výdělky překvapivě nízké a musíte získávat bonusy od importérů a na službách. Ovšem ne vždy to má člověk ve vlastních rukou. Způsoby, jak všechno financovat a udržet ve zdravém chodu, jsou složité.

Pokračovatel rodu je

Jsi hrdý na to, čeho jste v rallye dokázal a zažil?

Patřil jsem k těm, kteří se podíleli na nejkrásnějším období české rallye bez ohledu na vládnoucí předpisy. První polovina tisíciletí představuje zlatou dobu českých soutěží. Nejsem sám, kdo si to myslí.

Co říkáš současnému stavu v tuzemsku?

Těžko se mi soudí. Bylo tady lépe a bohužel častá změna předpisů rozhodně nepřispívala ke stabilitě. V posledních letech se neustále měnila a upravovala pravidla, která neměla logiku. Ovšem s příchodem speciálů R5 to vypadá, že by se mohlo blýskat na pověstné lepší časy. Ohromně se mi líbí třeba oživení v podobě bratrů Szejových. Nasazením a také pokorou, kterou mají k závodění, a neustále se zlepšují.

Na Rallye Bohemia 2017 jsi skončil na sedmém místě. Jak sis užíval letošní start s Peugeotem 206 WRC z roku 1999?

Před soutěží jsem říkal, že chci mít dobrý pocit z našeho výkonu, a vypadá to, že do důchodu se ještě chystat nemusíme. Moderní speciály R5 jsou ale jinde hlavně podvozkově a nemá smysl se s nimi s naším WRC honit. Když byly správné pneumatiky, jízdu jsme si užili. Když nám to nevyšlo, zase jsme se pořádně sklouzli a nakonec si také užívali. Chtěl bych poděkovat mechanikům, kteří si neskutečně mákli už před startem soutěže, a dařilo se jim držet nás ve hře, a to fakt s tímhle autem není jednoduché.

Líbí se ti nové vozy WRC?

Ohromně, ještě bych je rád viděl v akci. Tenhle krok se povedl. Jsou tady výkonné bestie, co dávají radost těm, kteří je řídí, i těm, co se dívají. Připouštím, že jsou drahé, ale motorsport nikdy nebyl levnou záležitostí.

Jezdil jsi okruhy i rallye. Dá se srovnat, co je náročnější?

Nedá se to moc srovnávat. Hlavním rozdílem je soustředění se na každý detail na okruzích a s tím spojený možná větší stres a nervozita před každým startem. Mám zkušenost, že kluci kolem rallye nebývají vystresovaní jako ti, co jezdí okruhy. A má to logiku.

V čem?

Když na první rychlostní zkoušce udělám chybu, vím, že mám před sebou ještě tři dny a tři stovky kilometrů, kde se dá něco změnit. Na okruzích se každá chyba přísně trestá.

Kdy je závodníkovi za volantem nejlépe?

Musí mít pod zadkem takovou sílu, že se bojí dát plný plyn. A tohle se povedlo v rallye a platí to i v rallyekrosu. Mít pod sebou megasilnou hyenu, která umí poslouchat na slovo, a teď si s ní musí poradit.

Jsi disciplinovaný na silnici?

Občas se přistihnu, že v místech s omezenou rychlostí dokonce slevím ještě o maličko víc. Nemám potřebu si v běžném provozu něco dokazovat a vím, že devadesát procent českých závodníků se chová podobně. Adrenalin patří na uzavřené tratě. Závodníci mají velmi dobrý odhad a dokážou na silnici vnímat řadu věcí. Pochopitelně umějí také přidat.

Bude mít rod Vojtěchů následovníka?

Teď je tady především synovec Zdeněk, kterému bude v září patnáct let. Narodil se Tomášovi dva roky předtím, než umřel. Jenomže mlaďas je paličák po tátovi. Já jsem spíš takový strýček, který občas přispěje radou. Líbí se mu hokej, takže teď pojedeme na pár dnů s celou partou na krátké soustředění, ale lámat ho k ničemu nebudu.

Máš o něj starost?

Ano. Občas rád vzdoruje, když přitlačím v názorech. Chci, aby měl dobrý základ ve vzdělání, a on to ví.

A ty se nepostaráš o závodnickou generaci Vojtěchů?

Už to slýchávám dost často, tak se tím budu asi muset vážně zaobírat.

Štěpán Vojtěch

◗ Narozen: 23. dubna 1977

◗ Bydliště: Liberec

◗ Povolání: spolumajitel firmy Federal Cars, automobilový závodník

◗ Stav: svobodný

◗ Úspěchy: 2. v mistrovství ČR na okruzích (1999, Peugeot 306 Maxi) ● Vítěz Ford Fiesta Cupu (1999) ● Vítěz Ford Puma Cupu (1999) ● Držitel ceny Jiřího Sedláře (1999) ● mistr republiky ve sprintrallye (2003, Peugeot 206 WRC) ● Vítěz čtrnácti rallye v ČR (2002–2006, Toyota Corolla WRC, Peugeot 206 WRC)