ZIL 117 z Casina Royale: Kufr na mrtvoly (+ video)
Nejdřív vozil komunistické papaláše, pak v něm jezdil fi lmový agent britské tajné služby. Svezení vozem ZIL 117 je silný zážitek.
(více v čísle 51/13)Pamatujete si na scénu v bondovce Casino Royale, kde otevřou kufr černé limuzíny a objeví tam dvě mrtvoly? Jak jsme vyzkoušeli doslova na vlastní kůži, vešly by se tam na šířku auta jako nic. Ale na délku kufru si asi herci moc prostoru neužili. „Byli docela malí,“ směje se náš průvodce Jiří Valach dotazu, jak je do kufru poskládali. Vzpomíná, že jediným požadavkem filmařů bylo čalounění kufru.
Den před natáčením proto vyráběl do plechového zavazadelníku podlážku z koberce. Předchozí uživatel vozu Lubomír Štrougal ho tam za celou dobu nepotřeboval…
Loď na kolech
Otáčení na úzké silnici je vozu ZIL 117 sice zapovězeno, ale samotná velikost auta prý nepůsobí tolik potíží jako jeho ovládání. Houpavý podvozek nedává moc tušení o dění pod koly a na brzdy se musí s respektem. A to měl větší ZIL 114 dokonce v prvních letech výroby jen bubnové, až později kotoučové. Ve srovnání Kufr na dvě mrtvoly se stejně velkým starým cadillakem ze sedmdesátých let se zil se zadní tuhou nápravou a listovými péry neřídí moc dobře. Přitom jsou tyto šest metrů dlouhé tři tuny ruského plechu schopny rozjet se až na 200 km/h! Třísetkoňový sedmilitrový V8 „drobečka“ dokáže zrychlit z klidu na stovku za 13 sekund. Kvůli průměrné spotřebě třiceti litrů – v reálu klidně čtyřiceti – dostal nádrž o objemu 120 litrů. Mimochodem motor spolehlivě běží i na nepříliš kvalitní nízkooktanový benzin.
Většinu času jezdily státnické limuzíny šouravým krokem po přehlídkách. Tato vozila v osmdesátých letech federálního premiéra Lubomíra Štrougala. Ve sbírce ale najdete i kousek po dalších prominentech: prezidentech Antonínu Novotném, Ludvíku Svobodovi a Gustávu Husákovi. O přidělování tehdy rozhodoval sám Leonid Iljič Brežněv.
Jako v pokojíčku
Po usednutí do interiéru překvapí vysoké polstrování sedaček. V ostře projížděných zatáčkách by z nich člověk v normálním autě sjížděl. Ale tady to nehrozí. Vůz se rozvážně pohupuje, komfort jízdy je neskutečný. Stejně jako tichoučký motor. Vzadu jen tlumeně slyšíte jeho ševelení. Jak ale zjišťujeme při focení, zvenčí se z výfuku line celkem hluboký zvuk.
Obdivuhodná je práce pouze třístupňové převodovky. Rozjíždí se bez zacukání a řadí tak lehce a neslyšně, že by leckteré moderní systémy mohly závidět. Při řazení nijak motor nevytáčí, naopak ho drží neustále v nízkých otáčkách. Pracuje přitom pořád se stejnou olejovou náplní jako z výroby.
Auto má najeto 43 000 km a je v původním stavu. Renovátoři na něj nikdy nesáhli, aby zachovali patinu. Vůz potřebuje jen běžný olejový servis a sem tam vyměnit zapalovací svíčky. Aspoň jednou za rok ho nastartují a projedou. I tak je to málo, aby se neprojevily otlaky na pneumatikách. To je prý největší potíž při pořízení podobného vozu – tři tuny hmotnosti totiž gumy s netradičním rozměrem 245/78 15 příliš zatěžují, proto se na nich dělají plošky.
Urozený šrot
Ve zlínské Samohýlově sbírce se zachovalo sedmnáct kusů státnických vozů ZIL a Čajka. Dokonce se na ně jezdí dívat i Rusové, protože je nikde nenajdou v tak ucelené řadě.
Přitom se vůbec dochovat neměly! Po vyřazení ze služeb ministerstva vnitra v průběhu osmdesátých let totiž měly být zily a čajka z bezpečnostních i politických důvodů sešrotovány. Jednotlivé kousky přitom měly najeto jen sedm až dvacet tisíc kilometrů, vždyť se s nimi jezdilo jen od sklípku ke sklípku. Nakonec se příslušné orgány podařilo přesvědčit, aby akceptovaly výměnu za odpovídající množství jiného šrotu a nějakou tu pozornost včetně kvalitní slivovice. Samohýlové se navíc museli zaručit, že vozidla nezneužijí, šlo pouze o výstavní exponáty. Po revoluci se v Kralupech podařilo výhodně odkoupit sklad náhradních dílů, a tak v Otrokovicích najdete i dva rezervní motory nebo osmdesát obutých kol.