Fiat Tipo 1.6 MultiJet Lounge: Auto skvělé. Co s tou značkou?
Fotogalerie
10 fotografií
Stojaté vody rodinných hatchbacků čeří sympatický narušitel. Nedělá nóbl dojem, ale perfektně zvládá to, co je opravdu důležité. Zbývá jen jedno, aby si ho také někdo koupil.
(více v čísle 10/17)O Fiatu jsme v nižší třídě delší dobu neslyšeli. Už to chvíli vypadalo, že si vystačí se stylovým crossoverem 500X. Alespoň to říkal pan ředitel Marchionne. Ať už vedlo ke změně plánu cokoli, hatchback je tu. Postavený na osvědčené a globální technice, která snad udržela vývojové náklady v mezích. Oblečený elegantně a módně, i když nijak zvlášť výrazně. Najdeme na něm všechno, co se dnes nosí, ale celek ani žádný detail nás nepřiměje vykřiknout – hele, fiat!
S tím větší hrdostí nováček přejímá jméno Tipo po dědečkovi. Ten proslul ve své době mimořádnou prostorností, v čemž aktuální model pokračuje – okázale ignoruje současný trend plíživého okusování karoserií.
Už z boku zaujme nemoderně hranatou siluetou: čelní sloupek stoupá daleko strměji, než je dnes zvykem, ani střecha neklesá tak kupátkovitě nízko. A to je navíc celá karoserie o neuvěřitelných pět centimetrů vyšší než Renault Mégane. Už při nastupování se zákonitě dostavují jiné pocity než v astře nebo renaultu. Odpadá soukání do sportovního pololehu u podlahy, čelní sklo nám nepadá na hlavu a přehled kolem čumáku je tak dobrý, že není třeba připlácet za parkovací senzory. Přední sedadla mají poctivé rozměry, a jelikož sedíme pohodlně vysoko, stačí mírný sklon sedáku k dobrému podepření stehen. Škoda jen, že volant stavěný na dlouhou italskou ruku je umístěný trochu vysoko.
Pohodová nálada panuje na zadních sedadlech, která díky vyšší stavbě vozu nemusejí být přišpendlená k výfuku. Sedí se na nich pohodlně, dost místa přitom zbývá před koleny i nad hlavou. Kufr o objemu 440 litrů citelně převyšuje auris (360), mégane (370), astru, golf i leon (380). Jedním z důvodů jsou přiměřeně malé podběhy. Fiat totiž nemachruje s koly většími než 17palcovými.
Interiér testovaného vozu vypadá citelně lépe než sedan z minulého roku. Jde ale jen o kouzlo nejvyšší výbavy Lounge, kde horní část palubní desky zdobí hezčí materiál a sedmipalcový tablet. Chudší verze se od sedanu neliší.
Podvozek kombinuje decentní míru obratnosti s jistotou i komfortem na hrbolech. Horší silnici tipo nevyžehlí úplně do hladka, ale pohyby karoserie má uvolněné a na hrbolech neuskakuje. Na šestnáctipalcových kolech je posádka ušetřena jakýchkoli ostrých rázů, ale když je spěch, dá se za něj vzít bez rizika nervozity – pro rodinné auto ideální mix. S těžkým dieselem pod kapotou a jednoduchou, vlečenou nápravou se nedivíme jisté míře nedotáčivosti, ale logicky to není horší než u podobně koncipovaných konkurentů. Na dnešní dobu potěší i řízení. Je pocitově pevné a bezprostřední, nevlaje kolem středu ani netuhne v rejdu.
Zklamal nás omezený rejd, stopový průměr 10,9 m je o půl metru širší než u octavie. Příčinu vidíme v zužující se přídi, která omezuje místo na podběhy.
V 60. a 70. letech fiaty vynikaly temperamentem zážehových motorů, dnes to opakují diesely. Silná šestnáctistovka s 320 newtonmetry (ano, přátelé, octavia má 250) jede jako o život, což ještě pocitově umocňují krátké převody. Šestka točí na dálnici 2600 místo obvyklejších 2200 otáček. Nad volnoběhem se nevyhne drobnému zaváhání, na které se ale dá zvyknout, a pak už nasadí poctivý cval. S trochou předvídavosti a klidu se dá jezdit do šesti litrů, čekali jsme ještě trochu méně.
Dorovnáme-li výbavu konkurenčních vozů příplatky, vyjde nováček o dvacet až třicet tisíc levněji než mégane a astra, ale s peugeotem či fordem nastejno. Má proti nim výhodu v prostoru a praktičnosti, ale chyba je jinde – značka mezi lidmi nežije a zákazníci se za poslední léta rozutekli do všech stran. Teď musí Sergio Marchionne vyhrnout rukávy svetru a spustit ryčnou kampaň, do které zapojí AC/DC, Dominiku Cibulkovou a papeže Františka. Jinak čtenáři Světa motorů uznale pokývají hlavami a život půjde dál.
Spotřeba během testu 5,8 l/100 km
