Editorial: Co jsem zjistil na náplavce

Vážení čtenáři,

s uzávěrkou tohoto technického speciálu se nám tentokráte sešla akce Auta na náplavce. Byla poslední prázdninový víkend, čili pokud čtete tyto řádky hned první den prodeje, „náplavka“ byla před týdnem.

V redakčním týmu mám zaslouženou pověst negativisty. Například videa – doba je prý žádá, a to dlouhá nanejvýš minutu a půl. Já na to říkám, že každé tak krátké sdělení je matoucí, zavádějící a odradí lidi se seriózním zájmem o věc. Pokud zobrazení od znuděného teenagera, co si jen tak něco pouští na mobilu při jízdě tramvají, má pro inzerenty stejnou hodnotu jako pečlivé přečtení článku skutečným zájemcem o auto, pak je to jen chyba systému. A ta se má škrtnout, ne řídit podle ní vydavatelství.

Mám však rodinu, a tak i v tomto speciálu poprvé najdete takzvaný kód QR. Je na straně 21 v testu Dacie Logan 1.0 SCE. Pokud chcete vidět, jak kombi s litrovým motorem bez turba zrychluje v připojovacím pruhu, namiřte na tu změť čtverečků svůj chytrý telefon.

Starší logan s dvanáctistovkou do srovnání s novým litrem jsem našel v bazaru. A jelikož velký bratr kontextové reklamy sleduje, co na internetu hledáte, zobrazuje se mi teď na všech webech otázka: Toužíte po Dacii Logan? Jakkoliv to zní směšně, počítač mě vlastně docela odhadl. O autech vím příliš a mám s nimi moc praktických zkušeností na to, abych toužil po nějakém složitém stroji. Třeba vzpomínky na tichý let v Mercedesu S 400d (test na stranách 52 až 55 přinášíme jako první v Čechách) se snažím úplně vytěsnit. Je za tím plejáda kapalinových silentbloků, pružných spojek, setrvačníků s kyvadlem a elektronických tlumičů. A kdo jednou bude hledat, proč auto v určitých rychlostech trochu vibruje? Když nemůžu to zrychlení tryskáče dostat z hlavy, představuji si, jak za deset let měním na té věci dvě noci v garáži kardan, před manželkou tajím, že stál 45 000 Kč, a když vyjedu, vibruje to zase! Zkuste si to, taky zatoužíte po Dacii Logan.

Ale zpět k náplavce. Byl to geniální nápad. Škoda že ne můj. Rodiny korzovaly mezi auty kolem Vltavy, děti si sedaly za volant. Do autosalonu se s nimi člověk stydí přijít, aby nesahaly na naleštěné vozy a nerušily klid byznysmenů. Tady byla všechna ošmatlaná od kol po střešní okno, a nikoho to nepohoršovalo. Věkově zde byl kompletní demografický průřez, díky četným kočárkům fakt od nuly.

Když jsem začal svou přednášku o údržbě aut, jejich závadách a nabídl prostor pro dotazy, vypadalo to, jako když hodíte magnet do oleje s pilinami. K pódiu zamířili všichni muži přes 60 let. Napadá vás, že z hmotné nouze udržují staré plechovky a hltají naše rady? Nikoliv. Z následného dlouhého povídání pod pódiem vyplynulo, že všichni už vlastně mají moderní auta a že je snad i trápí, jak na nich nemusejí nic řešit. Že s láskou vzpomínají na doby, kdy si člověk sám naladil předstih lépe než soused, řešil, jaký olej koupit, a kdy spartak s vačkou z felicie v kopci ujel ostatním spartakům. Kdy vše kolem techniky auta nebylo přikryto mlžením honícím zákazníky do sterilních značkových servisů. Úkol zní jasně – nakazit tímto praktickým pohledem mladou generaci, která si auta vybírá podle klikání na videa, a když se pak pokazí, míří pro finanční injekci za šedesátiletými rodiči. I to jsem se na náplavce dozvěděl.

Martin Vaculík, zástupce šéfredaktora

P. S.: Nejvíc mě potěšil fotograf Eugen Kukla, který z akce natáčel video, a když procházel pod pódiem, řekl: „Tady mluví nějaký pán. Kdybych byl auto, chtěl bych, aby se o mě staral.“