EDITORIAL: Ekologie ve službách moci
Milí čtenáři, už jsem o tom psal minule, ale stále mě nenapadá nic zásadnějšího, co bych vám měl říci. Už příští rok bude pro automobilky závazné snížení průměrných emisí CO2 v Evropské unii prodaných vozů na 95 g/ km.
(více v čísle 3/19)Milí čtenáři, už jsem o tom psal minule, ale stále mě nenapadá nic zásadnějšího, co bych vám měl říci. Už příští rok bude pro automobilky závazné snížení průměrných emisí CO2 v Evropské unii prodaných vozů na 95 g/ km. Plní to jen extrémně úsporné diesely a hybridy, samá drahá auta. Levná, například Dacia Sandero s benzinovým tříválcem 0.9 TCe, mají tak 120 g/km. Automobilka má v zásadě čtyři možnosti.
1) Zaplatit za takové auto do kasy EU emisní pokutu 85 458 Kč. Proč a jak se to počítá, to se dočtete na stranách 12 a 13.
2) Dát do vozu třeba 48V mikrohybrid a důrazně snížit jeho jízdní odpory. Náklady budou podobné jako ta pokuta.
3) Kompenzovat navýšený průměr automobily s nižšími emisemi CO2. Třeba elektromobily, jimž se nelogicky započítává nula. Jejich překotné zavádění, nákup baterek po všech koutech Asie a ochotnické budování dobíječek však vyjdou s jistotou na víc než ta pokuta.
4) Celé sandero škrtnout a zaměřit se na dražší auta, v jejichž ceně se pokuta či investice do náročnějších technologií snáze rozpustí. Výsledný stav bude kombinací všeho dohromady, ale ta částka prostě sedí a zákazník ji zaplatí tak nebo tak. Italský Fiat, který obvykle chválím za konzervativní, a tudíž spolehlivé motory, teď bude krutě pykat za jejich vyšší spotřebu – takovému Tipu 1.4 T-Jet v cyklu WLTP naměřili 163 g/km a k jeho základní ceně 396 900 Kč bude nutné připočítat zhruba 167 000 Kč. Aktuální vývoj, kdy se Fiat snad dohodne s Teslou na odkupu nuly jejích elektromobilů do svého průměru, mě netěší o nic víc. Evropská unie má vůbec talent budovat socialismus naruby a stav, kdy chudý kupující Fiatu Tipo přispívá boháčovi na teslu, je toho typickým příkladem. Bohatí celého západního světa (které najdete v pozadí všech politických stran a strategických rozhodnutí) mají v tuto chvíli jeden zásadní problém: Není do čeho investovat. Dokážou vymyslet zajímavé věci, ale nenajdou zaměstnance, kteří by je spolehlivě a levně realizovali. I akcie jsou očekáváním budoucí hodnoty, která se buduje prací. My, co pracujeme, si čím dál víc uvědomujeme, že naše děti jsou malé jen jednou a že zdraví i život samotný máme jen jeden. A tak často pracujeme pouze tolik, abychom se uživili – nechceme už druhou práci po večerech. Právě růst mandatorních nákladů, tedy že auto bude dražší a povinně každých šest let nové (baterky), či že dům bude muset mít i solární panely a vyjde také na dvojnásobek, to nás donutí zase pořádně makat pro bohaté investory a almužnu od nich odevzdat rovnou jiným velkým klukům, co jim patří banka. Chudák ekologie i s naivkou Gretou jsou opět jen loutkami v rukách mocných. Koupí posledního auta se spalovacím motorem, které vám vydrží třeba dvacet let, uniknete novodobému nevolnictví.
V to doufá zástupce šéfredaktora
Martin Vaculík