Svět Motorů
Vstup pro předplatitele
Zapomněli jste heslo?

Nejčtenější a nejprodávanější
motoristický časopis

Dopravní výchova v ČR: Matika, tělák a teď i dopravka (+video)

Dopravní výchova v ČR

Fotogalerie

4 fotografie

Jako dítě jsem chodil na dopravní hřiště. Dnes už neexistuje. I dopravní výchova se z výuky někam vytratila. Od září však začíná nanovo a povinně.

(více v čísle 36/13)

Dopravní výchova na školách jako taková není ničím novým. Připouští to i šéf Besipu Roman Budský. Zároveň je ale pyšný na fakt, že se od letošního září konečně podařilo zařadit ji coby povinnou součást rámcového vzdělávacího programu. Podobu delší čas ladila ministerstva dopravy a školství.

Výuka má prolínat všemi předměty podle uvážení pedagoga – chcete vysvětlit ve fyzice pohyb tělesa? Ukažte ho třeba na rychlosti auta jedoucího po vozovce. Dokáže zastavit tehdy a tehdy, proto byste, milé děti, neměly vstupovat do vozovky bez rozhlédnutí! Pro prvňáčky jsou pak třeba připraveny doplňovačky, kdy je průvodcem sympatické slůně, které jezdí nesprávně po vozovce na skateboardu. To nové na tom je, že dnes budou z výuky vyžadovány závazné výstupy. A školní inspekce je prý bude chtít.

Dopravní výchova si ale klade vyšší – morální – cíle. Má totiž budovat hodnotový systém dětí. Pokud je prý kvalitně pojatá, tvoří významný prvek „formování sociální inteligence nastupující generace“. „Může být základním prvkem toho, jestli začínající řidiči budou na silnicích tolerantní či naopak agresivní,“ vysvětluje lidsky Roman Budský.

Video
10:76

Reklama Reklama
Dopravní výchova v ČR
Autor: Josef Holek

Hřiště jsou drahá

Ve finále záleží na ředitelích škol, jak se k problematice postaví. Podle Miroslavy Salavcové z ministerstva školství ale mají o výuku nebývalý zájem. „Už teď jsme měli speciálně vybavenou učebnu dopravní výchovy pro osmadvacet žáků, chodí k nám přednášet i městští policisté,“ potvrzuje Miroslav Koranda, ředitel ZŠ Glowackého na Praze 8. Na rozdíl od jiných škol má nebývalou výhodu – přímo v areálu školy leží moderní dopravní hřiště se semafory, přechody a dokonce i tankovacími stojany, z nichž ale benzin neteče.

Taková podpora předmětu, který v posledních letech býval spíš popelkou, není seshora obvyklá. „Dopravní hřiště jsou jen doplňkem, ale nepředstavují základ,“ potvrzuje i odcházející ministr dopravy Zdeněk Žák. Druhým dechem ale poznamenává, že třídy vybavené pro dopravní výchovu nejsou v českých školách ničím neobvyklým. My k tomu dodáváme, že to však stále není běžné.

Problémem jsou pochopitelně peníze. Například zmíněné hřiště na Praze 8 vyšlo radnici městské části bezmála na dva miliony korun. Každoroční provoz stojí 200 000 Kč, a to jen díky tomu, že je pro rodiče provozován komerční bufet s nájemcem. Jenže někdo musí na hřišti uklidit, vydávat kola a hlavně zařízení hlídat.

Zvýšit hodnoty

Finanční náročnost si uvědomuje i Besip. Proto chtěl od počátku učebnice za minimální cenu. Podařilo se ji tak udržet na pětadvaceti korunách za jednoho žáka základní školy. Jiné materiály jsou pro mateřinky a jiné pro střední školy. Projekt je podpořen audiovizuálními materiály, interaktivními testy na webu či výukovými stojany. To naštěstí nic nestojí a ředitelé tak nemají důvod je nepoužívat.

Snad to něčemu pomůže – v úmrtnosti dětí na silnicích je sice ČR pod evropským průměrem, ale vysvětlujte to rodičům, kteří loni přišli o čtrnáct potomků (kritický byl rok 1994 – zahynulo 75 dětí!). Do letošního července je jich „jen“ pět, ale žádné vlastním zaviněním.

Povídání s Jiřím Nedvědem o vzniku Besipu Celé RVHP se od nás učilo

Jiří Nedvěd
Jiří Nedvěd stál v šedesátých letech u vzniku organizace Besip a začátků dopravní výchovy v tehdejším Československu. Jak na to vzpomíná?

Jak jste spojen s počátky dopravní výchovy u nás?

Začátkem šedesátých let strana a vláda přišly s názorem, že je u nás moc nehod. Vzniklo tedy usnesení o zřízení meziministerské komise pro bezpečnost silničního provozu. Ta se scházela jednou za čtvrt roku, ale dál se nic nedělo, protože jí chyběl jakýkoliv výkonný orgán. Byly proto účelově vyčleněny prostředky na jeho vznik a resorty dostaly za úkol to zabezpečit. A protože jsem byl předtím na Svazarmu ústředním metodikem na vedení autoškol, byl jsem tímto úkolem pověřen.

Co jste měl na starosti?

V květnu roku devatenáct set šedesát sedm jsem se ocitl ve dřevěném baráku na nádraží Bubny, kde nás ráno zdravily krysy. Sídlila tam instituce se strašným názvem Projekčně konstrukční vývojové pracoviště silniční a městské dopravy. Měli útvar i pro lidského činitele v dopravě, takže psychology. Nás k tomu přifařili, abychom měli kde sedět. Vybral jsem si spolupracovníky a v průběhu prvních týdnů jsme vymysleli Besip a logo. Naším hlavním úkolem byla dopravní výchova.

Věděl jste, jak má taková dopravní výchova vypadat?

Nejsem přítelem vynalézání vynalezeného. Začal jsem proto opisovat vyzkoušené ze zahraničí a nestydím se za to. Jediná mezinárodní organizace byla tenkrát v Paříži, ale tam nesměly být členy vládní instituce. Navíc já jsem byl lepší němčinář. Pikantní je, že Němci tehdy nic takového neměli. Takže jsem se inspiroval v Rakousku, už předtím jsme tam měli jako zástupci autoškol úzké styky. Zajímavě fungovala organizace ve Švýcarsku, kde byla financována z pokut a pojistek.

Jak na tom byl s penězi Besip?

Peníze šly přes ministerstvo dopravy, ale to je nesmělo na nic jiného použít. Takže šly úplně mimo a rozhodoval o nás jen vládní výbor. Měli jsme ale velmi slušný rozpočet sedm a půl milionu korun. Později deset a k tomu příspěvek na zavedení nepovinného předmětu Řízení motorových vozidel na třetím stupni výuky. Však si pamatuji, že na nás každý rok chodila revize, jak jsme s penězi naložili.

Jak vypadaly počátky dopravní výchovy u nás?

Postavili jsme výchovu odspodu, tedy od těch nejmenších. Začátkem sedmdesátých let jsme proto přišli se systémem výuky ve školkách, školách základních i terciárních. Nejlépe to šlo s mateřskými školami, u základních to bylo horší. Na ministerstvu školství nechtěli dávat peníze na dopravní výchovu. Vysvětlil jsem jim, že to za ně zaplatíme, a od té doby nebyl žádný problém. Do roku sedmdesát pět už jsme měli hotovou metodiku pro učitele i učebnice pro cyklisty. Paralelně s tím začala vznikat dopravní hřiště.

Jak jsme si vedli v mezinárodním srovnání?

Ve druhé polovině sedmdesátých let jsme byli na špičce, protože jsme opsali to nejlepší. Metodiku od nás převzaly země RVHP. Jezdil jsem přednášet do zahraničí. Vzpomínám třeba na Bulharsko, kde si mě pozvali a hned za dva týdny vláda schválila naše návrhy. Polsko si je modifikovalo, protože tam byl silný autoklub. Rusům se naše nápady strašně líbily, jenže pak se nic nedělo. Najednou se z toho vždycky stala tajná záležitost, a když jste se chtěli spojit s hostiteli, příště jste se ani nedovolali.

Co říkáte na povinnou dopravní výchovu od letošního září?

Dopravní výchova se vždycky učila, ale byla nepovinná.

Zažil jste snahy přesunout Besip pod ministerstvo školství?

Nikdy ne, ani náznakem. Navíc s federalizací se Besip stal jedním z oddělení ministerstva vnitra. Skončila tím autonomie. Necítil jsem se být úředníkem, tak jsem po sedmi letech z Besipu odešel.

 

Vyšlo v časopisu

Svět motorů
36 / 2013Objednat čísloDalší články z čísla
Sdílej na facebooku
 

Archiv PDF

Zaregistrujte se zdarma
Vstup do archivu používá nový, uživatelsky vylepšený systém přihlášení. Pro vstup do archivu potřebujete jednotný účet platný pro všechny weby vydavatelství CZECH NEWS CENTER a.s.Pokračujte zde!
 
 

Redakce

Adresa: Komunardů 1584/42, 170 00 Praha 7
Email: svet.motoru@cncenter.cz
Telefon: 225 977 851