Kreslíř Štěpán Mareš: Auta coby umění

Jak jsme se přesvědčili, slavný kreslíř Štěpán Mareš o vozech kromě všeho dokáže krásně mluvit. Když cítí, že potřebuje svůj ná- zor podpořit, přidá na hlasu, gestu či důrazu. „Než začnu nějaké auto malovat, snažím se pokaždé najít si všechny dostupné pohledy na něj. Vždyť každé je svým způsobem umě- leckou prací designéra, který si dává záležet, aby se jeho výsledek líbil. Pak přece nemůže přijít nějaký kreslíř, který to auto znetvoří,“ říká.

S ferrari šup na stěnu!

Štěpán Mareš se k vozům poprvé dostal ve čtyřech letech, když si listoval v tátově Světě motorů. Kreslit je začal v dětství a ani jako dospívajícího ho tato záliba neopustila. „Měl jsem štěstí a seznámil se s takovými kreslíři a osobnostmi, jako byli bratři Saudkové, Vladimír Renčín, Miloslav Švandrlík nebo scénárista Miloš Macourek. Vzali mě mezi sebe a často mi radili,“ vzpomíná.

Kdy vám začalo být jasné, že se budete kreslením živit?

Začátkem devadesátých let, kdy jsem své výtvory nabízel různým periodikům a ona je kupodivu tiskla. Od roku 1995 pak vycházely v Refl exu komiksy pod označením Zelený Raul. Trvá to dodnes.

Studujete pečlivě všechno, než to nakreslíte?

V době začátků mi Kája Saudek říkal: I když budeš kreslit třeba jenom zapalovač, nejdříve si ho pečlivě prohlédni. Podle toho, jak si v kresbě pohraješ s detaily, budou lidé věřit tomu, co jim ukazuješ.

Jaká auta se vám nejlépe kreslí?

Krásnou linku mají především ta stará, třeba legendární téčko od Henryho Forda. Mají krásné kontury, člověk si vyhraje se spoustou detailů. A také americké koráby ze čtyřicátých a padesátých let jsou nejenom báječné na pohled, ale hezky se dávají na papír.

Máte oblíbený vůz?

Porsche 911. Má jednoduchý, ladný a krásný design, který je už desítky let aktuální. Jeho linie mě uchvátily jako kluka a fascinují mě pořád. Už chápu, co znamená nadčasový design.

Svezl jste se v něm někdy?

Jednou za mnou přijel kamarád, dneska bývalý tenista Bohdan Ulihrach, jenž si za čtyři miliony koupil Porsche Carrera a nechal mě v něm se svézt. Nádhera! Auto je ale posazené hodně nízko a na rozbitých českých silnicích určitě hodně trpí.

Pořídil byste si takový skvost?

Na jezdění asi ne. Kdybych měl opravdu nějaké zbytečné peníze, koupil bych si třeba ferrari, ale jen domů na dí- vání. Nebo si ho pověsit na stěnu.

Favorita poslal do sněhu

Usedl jste za volant až v osmnácti, kdy jste dělal řidičák?

Rozhodně ne. V rodinné Škodě 105 jsem se už v sedmi osmi letech cpal za volant. Já stál na podlaze, držel se volantu, přidával plyn a táta dával pozor. Postupem let jsem se ale prosazoval za volant, až mi ho táta v šestnácti na polních cestách občas půjčoval. Řidičák se mi podařilo udělat napoprvé půl roku po osmnáctých narozeninách.

Jaká byla první oficiální řidičská zkušenost?

Hodně krušná. Táta mi v prosinci 1990 půjčil stopětku se slovy, abych byl opatrný. Já mu to jako mladý frají- rek odkýval, ale hned s prvním smykem jsem si nevěděl rady. Naštěstí to skončilo jen v závěji s ohnutým nárazníkem. Dost mě to vyučilo.

Nic horšího vás v autě nepotkalo?

O pár let později se mi podařilo zrušit předek našeho červeného Peugeotu 309, naštěstí bez zdravotních následků. V roce 1990 ovšem bylo čtyřicet tisíc korun za opravu hodně peněz.

Po Praze? Pohoda!

Loni v srpnu jste se oženil s redaktorkou Českého rozhlasu Václavou Vařechovou na pláži v Malibu. Jaká je Amerika?

Zpočátku jsem se tam moc nehrnul, ale nakonec se to ukázalo jako dobrý nápad. Řidičské zážitky úžasné a nezapomenutelné. Za tři týdny jsem tam neviděl jedinou bouračku, přitom spousty aut jezdí třeba i v osmi pruzích – a nikde žádná zácpa.

Kde všude jste cestoval?

Z Los Angeles jsme se vydali do San Franciska, za necelé čtyři hodiny jsme trasu urazili v naprostém klidu po dálnici. Nikdo nás neproblikával, nenajíž- děl na nás, netroubil ani nenadával jako v Česku.

Je to u nás opravdu tak hrozné?

Každého, kdo nadává na provoz v Praze, bych poslal ne do Itálie nebo Španělska – zkuste půl dne řídit v tureckém Istanbulu nebo v Tunisu! Pak pochopíte, že jezdit po Praze je pohoda.

Kolik automobilů jste v životě vystřídal?

Začnu rodinnou Škodou 105, kterou vystřídal Peugeot 309. Obě auta ovšem patřila rodičům. Čistě mým prvním vozem byl Ford Escort, který mi však moc neseděl. Navíc to ve srovnání s předchozí šestnáctistovkou v peugeotu byla jen třináctistovka. K tomu nepojištěná. A to se mi vymstilo, protože ho někdo ukradl. Ovšem s policisty z Prahy 8, kteří to vyšetřovali, jsem si užil…

Jak to myslíte?

Dorazili, nafotili si místo, kde auto stálo, a pak to jeli se mnou sepsat. Na za- čátku mi však řekli, že naděje na jeho nalezení je minimální. Asi o osm měsí- ců později jsem viděl v televizi nějakou reportáž o tom, jak na Praze 8 rozbili gang, do něhož byli zapleteni policisté, kteří vydávali falešné technické průkazy. A ukazovali místa vyšetřovny, kde to se mnou tehdy sepisovali. Takže kdoví, jak to tehdy s krádeží mého vozu opravdu bylo.

Štěpán Mareš

Autor: Svět motorů

Když je nádrž děravá

Ukradené auto však muselo nahradit jiné. Pěšky jste zřejmě chodit nezačal, že?

Kdepak, pořídil jsem si dvoulitrový benzinový Nissan Primera a do toho pár vychytávek včetně rádia za jedenáct tisíc. Pak se však auto začalo sypat a já se rozhodl dát ho pryč. Kamarád mi sehnal kupce z Ruska, kterého neodradilo ani to, že mi krátce před prodejem někdo vůz „vysklil“ cihlou a to rádio ukradl. Nedávno jsem kamaráda potkal a on mi řekl, že kromě drobných oprav auto už třináct let jezdí v zahraničí a pořád funguje.

Co jste udělal s penězi za prodej primery?

Všechny jsem použil na Opel Vectra. Když mi však po dvou letech začala téci nádrž, měl jsem toho dost.

Vy jste ji měl děravou?

Opravdu bylo to tak. V servisu jsem se divil, jak je to možné, vždyť nádrže jsou plastové. Mechanici mi odpověděli, že pravdu sice mám, ale speciálně vectry ji mají plechovou. Takže věc byla jasná a auto šlo z domu.

Co následovalo?

Dvoulitrový diesel Ford Mondeo. Jezdím s ním třetím rokem a pořád nadšeně. Předtím jsem měl jenom auta s benzinovými motory a byl k naftovým agregátům rezervovaný. Pamatuji si však, že ve chvíli, kdy jsem v mondeu přidal plyn a cítil zrychlení i sílu auta, nebylo co řešit.

Přidáváte plyn často?

Přiznávám, že na dálnici ano. Občas se přistihnu, že mám na tachometru 150 nebo 160 km/h, ale to je tak všechno. Troufám si tvrdit, že nebudu v tomto ohledu jediný. Jinak předpisy neporušuji, s výjimkou jednoho nedovoleného parkování v délce asi tří minut. Ale pokutu jsem platil.

Co vás naposledy kolem aut pobavilo?

V polovině ledna jsem si pořídil ferrari. Pravda, jen jako elektricky ovládaný model – a k tomu londýnský taxík. Když tahle autíčka kličkují mezi našimi dvěma kočkami, je to něco, co se musí zažít. Jak člověk pořád kouká na papír a něco maluje, takhle se alespoň trochu odreaguje.

Jak vnímáte motoristický sport?

V osmdesátém roce jsem se byl s tátou poprvé podívat na Barum rallye. Tehdy mi nešlo do hlavy, jak po těch hrozných lesních cestách budou auta jezdit. Když proletěla kolem první, měl jsem oči navrch hlavy – ať už to byly audiny, porsche nebo škodovky. Ptal jsem se táty, proč naše auto taky nejezdí tak jako ta závodní.

Štěpán Mareš

Autor: Svět motorů

Co vám odpověděl?

Pochop, ta auta jsou speciálně upravená, říkal. Já mu na to odpověděl, aby koukal tu naši stopětku taky pořádně upravit. Prostě jsem chtěl, abychom na dálnici závodili. A záliba pro automobilové závody mi zůstala dodnes. Už před více než třiceti lety jsem fandil Nikimu Laudovi. V současné době vyloženého favorita nemám, ale na formuli 1 se dívám dodnes.