Jak se jezdí v Peru: Hromadná je základ

Chuť projet obří Peru autem nás brzy přešla. Půjčovné tisíc korun na den, denní limit 200 km a litr benzinu za 30 korun, to by byl drahý špás. Vzpomínáme na Omán s taxou 5,90 Kč/litr.

Nákladné pohonné hmoty, ceny vozů srovnatelné s Českem, ale platy nepřesahující v přepočtu 10 000 Kč – to jsou důvody, proč běžný Peruánec auto nemá a ani po něm netouží. Jako všude ve světě panuje trochu jiná situace v hlavním městě (Lima), jinak ale v Peru na soukromý automobil narazíte jen minimálně.

Kdo jej má, často vůz používá jako „colectivo“ – zajišťuje lokální hromadnou dopravu, pro maximalizaci zisku cpe lidi i do kufru. V kombíkové toyotě jsme tak cestovali spolu s místním dědečkem a babičkou, kteří bez mrknutí oka složili své kosti do zavazadlového prostoru. Za patnáct kilometrů v kufru jsme platili kolem padesáti korun.

Klasický taxík lze po městě usmlouvat na pětadvacet korun. Levněji vás sveze mototaxi, ještě méně dáte za MHD – pomalé, špinavé, přecpané a jezdící v náhodných intervalech.

Jestli v Peru někomu skutečně kvete pšenka, pak velkým autobusovým dopravcům. Na každém nádraží jich najdete desítky, prodejci se překřikují a lákají – neváhají při tom lhát turistům do očí o kvalitě svých služeb. Na druhou stranu se musí nechat, že najdete i opravdu luxusní kočáry srovnatelné s business třídou v letadle.

Kvalita bývá úměrná ceně. Když ale máte strávit v autobuse 21 hodin, 800 Kč není zase tak moc. Taková byla naše cesta z Cuzca do Limy, což je na mapě jen kousek uprostřed Peru. Chcete-li navštívit třeba brazilské Sao Paolo, pobudete v autobusu 4,5 dne. Stejně jako je různorodý charakter přírody, liší se četnost i kvalita peruánských silnic. V západní části si můžete užívat asfaltu. Kde ale brání výstavbě pralesy a hory, moc si nezajezdíte. Jsou místa, kam se po souši ani nedostanete – třeba amazonská džungle nebo legendární Machu Picchu. Tam musíte vlakem nebo pár dní pěšky.

Řadou vnitrozemských silnic jsou jen úzké prašné cesty bez svodidel po okraji hlubokých kaňonů, se spoustou hlubokých brodů a polorozpadlých dřevěných mostů. Na jednom takovém jsme uvízli, když taxikář najel do díry ve shnilém trámu a cestující museli tlačit. Most byl děravý jak cedník. Nechápeme, jak po něm mohou každý den projíždět náklaďáky.