S veslařem Václavem Chalupou: Nejlepší auto je motorka!
Fotogalerie
16 fotografií
Má řidičák i na kamion, ale nejraději usedá na motorky. „Miluji je od dětství,“ říká slavný veslař Václav Chalupa.
Rodinnou octavii mu zabavil syn. A když si sedne do manželčina pola, smějí se mu, jak tam může svých 194 cm nasoukat. Do práce a domů tak raději denně jezdí 140 kilometrů na motorce.
Seděl jste dřív v lodi, nebo na nějaké té jawě?
Asi na mašině. Táta měl v garáži kejvačku 350 se zadřeným motorem, pořád jsem si na ní hrál.
Kdy jste vyrazil doopravdy?
V deseti, když mi otec koupil stadiona. Lítal jsem na něm na dvoře vodárny v Jindřichově Hradci, kde táta dělal, nebo na chatě kolem rybníka na Ratmírově. A občas se vyskytl i na silnici.
Kolik strojů jste vystřídal?
Zase tolik jich nebylo, jsem věrňák. Po stadionu jsem dostal Jawu 125, v osmnácti jsem přesedlal na třista padesátku – konečně jsme opravili tu z garáže, ročník 1958. Když jsem skon- čil vojnu a získal první světovou medaili, koupil jsem si novou třistapadinu. Pátou je Suzuki Intruder 1400.
U motorek jste zůstal přes třicet let. Co vás na nich baví?
Pocit svobody. Podobně jako jsem měl nejraději skif, na němž vesluje člověk sám, i na motorce jsem rád beze svědků. Žádné srazy motorkářů, ale pěkně vyjížďky v jednom, to je moje.
Kde jezdíte nejraději?
Objevil jsem třeba bezva trasu z Prahy přes Vimperk a Hoštice podél Lipna. Málo aut, krásná silnice, fakt zážitek.
Na motorce se ale špatně vozí lodě. Takže co čtyři kola?
Těm se samozřejmě nevyhnu. Prvním vlastním vozem byla Škoda 120 se čtyřmi kvalty. Sjezdil jsem v ní s lodí na střeše celou Evropu od Skandinávie po Itálii. Skifaři totiž dřív mívali závody Světového poháru samostatně, takže jsme brázdili kontinent jen ve dvou s trenérem. Nevadilo mi řídit na jeden zátah z Amsterodamu až domů. Štreky mě bavily.
Dokdy škodovka sloužila?
Do olympiády 1992, po níž jsem dostal za stříbrnou medaili formana. Ale začal mi být malý, tak jsem si po dvou letech pořídil transit a udělal z něj napůl spací auto. Vydržel mi až do her v Sydney 2000 a ještě loni jsem ho potkal na silnici – měl na sobě pořád ty samolepky, co jsem na něj nalepil já
Vidím, že u transitu už jste zůstal.
Tenhle má najeto 400 000 kilometrů, ale na cesty do Německa už to není ono. Máte šanci na poslední fotku, už mám objednaný nový.
Změnilo se nějak převážení lodí od socialismu?
Dřív se víc jezdilo náklaďáky. Pamatuji si hlavně na skvělé cesty pragovkou. Za ní vždycky těžký železný vlek s loděmi, jelo to sotva šedesát a my potřebovali z jižních Čech až do Hodonína. Seděli jsme na korbě, pokřikovali na kolemjdoucí. My mazáci samozřejmě na nejlepším místě hned u sajtny, špinaví jak horníci, jak se prach vracel zpátky. Pak jsme přesedlali na avii či dvanáctsettrojku – měly sedadla, což už nebylo ono.
A do ciziny?
Největší maso byly jízdy arem, opravdová hrůza. V létě bylo v autě vedro, v zimě zima a my jeli maximálně šedesátkou až do Jugoslávie.
Čím jste jezdili doma?
První bylo Aero 500, pak jsme měli Renault 16. To ale není úplná klasika československé rodiny sedmdesátých let. Děda byl docentem na vojenské letecké akademii v Brně. Učil taky v Egyptě, takže měl dost valut a dostal se k podobným vozům. Rádi jsme je po něm dojeli.
S jakým volantem jste kroutil jako první sám?
Se starou Octavií Combi – to mi bylo šestnáct, rok 1983. Ale moc mě to nebavilo a i v zimě jsem sedal raději na mašinu. Nejoblíbenější auta jsou motorky, to bylo odjakživa moje heslo.
Veslařova nej
Nejkratší loď: Kajak na vodní rodeo, řídil jsem ho na show Štěpánky Hilgertové v Podolí a se svými sto kily se v něm spíš potápěl.
Nejkratší auto: Asi tátovo Aero 500.
Nejdelší loď: To je jasné, osmiveslice – má bratru osmnáct metrů na délku.
Nejdelší vozidlo: Vlastním i řidičák na kamion, nejdelší ale budou soupravy s vleky. Tahal jsem je třeba za ifou či V3S.
Nejrychlejší loď: Osmiveslice. Dvoukilometrový závod zvládají za 5:40 minuty, to mi vychází na rychlost 21 km/h.
Nejrychlejší auto: Řídil jsem jich hodně, ale nejvíc jsem jel vlastní octavií – 200 km/h.
Motovzpomínky na šest olympiád
Takovou sbírkou účastí na olympijských hrách se může pochlubit jen málokdo na světě. Václav Chalupa jel na své první hry do Koreje ještě za socialismu coby jedenadvacetiletý benjamínek. A končil stylově opět v Asii coby jedenačtyřicetiletý matador. Co mu ze svátků sportu utkvělo v hlavě z pohledu motoristy?
Soul 1988: Za policejním harleyem „Byl jsem úplný bažant, v životě nejdál v Jugoslávii. A najednou Korea! Všechno tam na mě dělalo obrovský dojem. Hrami žil celý Soul a já to vídal denně, protože veslařská dráha byla až za městem, takže jsme jím museli projíždět. Pokaždé jsme dostali početný policejní doprovod na harleyích, což mě jako motorkáře fascinovalo o to víc. Proráželi nám cestu, ale mě se ty mašiny tak líbily, že mohla trvat klidně déle.“
Barcelona 1992: Stačily mi nohy „Pro olympiádu postavili v Barceloně nové dálnice a magistrály, veslařů se to ale moc netýkalo. Závodili jsme na kanále sto kilometrů od města, u vody i bydleli, takže mi k přesunům bohatě stačily nohy. Dál jsem cestoval až po svých závodech, kdy jsem se jezdil dívat na jiné sporty.“
Atlanta 1996: Můj první automat „Divná olympiáda. Začala už zmateným zahájením, na němž jsem dělal vlajkonoše české výpravy, a vrcholila Motovzpomínky na šest olympiád S veslařem si u lodí na Lipenské přehradě povídal David Šprincl naprosto tragickou dopravou. Co mělo jezdit, nejezdilo. A když jsme se konečně dočkali, vozili nás pěkní týpci. Jedeme takhle k jezeru, strašná doba, neznámá krajina, když řidič zastaví a povídá: Lidi, já vůbec nevím, kde jsem a jak dál. Pak už jsme si raději půjčovali auto a jezdili sami – díky tomu jsem poprvé v životě řídil na tempomat!“
Sydney 2000: Jízda vlevo na pohodu „Pro někoho bylo Sydney první australskou zkušeností, já ale jezdil k protinožcům často. Napoprvé jsem měl trochu hrůzu z řízení vlevo a volantu vpravo, ale skočil jsem do toho tak rychle, že nebyl čas na obavy: po čtyřiadvaceti hodinách v letadle do autopůjčovny a za volant. Většinou šlo o velké vozy s automaty, ale pamatuji si hlavně na Range Rover z kempu těsně před Sydney – jediný vůz s manuálem, na který jsem v Austrálii narazil.“
Atény 2004: Silnice končila lopatou „Dařilo se mně i dalším českým vesla- řům. Hry nám sedly, přestože jsme měli obavy z větru, který kanál místo dálnice měnil v off -road plný vln. Na pohled to byly krásné hry, i když při podrobnějším zkoumání to nebylo na 100 %. Pamatuji si třeba na chodník a silnici, která v olympijské vesnici zničehonic skončila lopatou zapíchnutou v zemi. Vše se zkrátka dostavět nestihlo.“
Peking 2008: Upláceli jsme odznaky „Čína byla hodně podobná Soulu dvacet let zpátky, doprava fungovala na jedničku. Veslařský kanál byl třicet minut jízdy. Sice nám hrozili kolonami, ale nic takového se nekonalo. Provozu hodně pomáhaly rychlé pruhy pro olympijská auta. Navíc se dali řidiči oficiálních vozidel uplatit olympijskými odznaky, aby se rychlostních limitů zas tak moc nedrželi. Vzpomínám si také na extrémně levné taxíky a náhončí, co je zastavovali pro sportovce. Samotní taxikáři totiž často neuměli anglicky ani pozdravit.“
