14 000 kilometrů na minimotorce: Bylo to peklo!

Na sedmi místech musíte vyndávat peněženku a přemýšlet, za co mám platit, když naopak já bych měl dostat peníze za zničené vozidlo. Tak vzpomíná Jaroslav Holík na útrapy v Tádžikistánu, odkud se právě vrátil na vlastnoručně postaveném minimotocyklu Penta (víc o přípravách v čísle 25).

„Tady jsem poprvé viděl, jak asi vypadá motoristické peklo. Obsluha závory na třetím placeném úseku mě varovala, že šestikilometrový tunel bude hrozný, ale příliš jsem si tím hlavu nezatěžoval. Hrozný byl přece téměř celý průjezd Tádžikistánem. Tak ztemnělými serpentinami šplháme vzhůru, projíždíme řadou krátkých tunelů. Konečně se dostáváme k bráně do pekla. Rozbitá kamenitá cesta se mění na betonovou, ale s dírami minimálně třicet čísel hlubokými. Z děr trčí pruty armatury. Betonové desky jsou místy jednou stranou propadlé, druhá trčí nahoru. V kalném namodralém šeru ozdobeném občasnou žárovkou kličkujeme mezi jámami. Proti nám had kamazů, jejichž řidiči se také vyhýbají superdírám. Jsou větší, tedy silnější a tlačí nás někdy až k betonové stěně. Lapáme po dechu, protože celý tunel je jedna kouřová stěna.

Kamazy rozhodně nesplňují ani Euro 1. Kouř štípe do očí. Po zemi se povalují ventilátory, které měly být u stropu. Stále stoupáme. Rychlost asi 10 km/h. Hydroizolace tunelu nulová. Seshora nás zkrápějí pramínky vody, o kus dál začínají z podlahy tryskat malé gejzíry, které jámy milostivě zaplňují. Takže nevíme, jak jsou hluboké, jestli nabouráme, nebo neutopíme motor. Spíš slyším, jak mi syn nadává, že mu křižuji cestu. Nechápe, že se raději nechám přejet malým motocyklem než velikým kamazem. Konečně vyjíždíme a do plic proudí relativně čistý vzduch. Průjezd tunelu zabral téměř tři čtvrtě hodiny,“ popisuje Jaroslav Holík nejtěžší úsek trasy.

Z měsíční cesty se synem se vrátil o týden dřív. Jednou museli měnit trasu, protože silnice u Bajkonuru, kterou jim doporučil elektronický vyhledávač, nesnesla prý ani označení polní cesta. Každému následovníkovi by trasu rozmluvil, přesto je rád, že ji absolvoval. A už se těší na další. Příště chce zdolat nejvýše položenou cestu světa Khardun La v indickém Kašmíru.

Tři otázky pro cestovatele Jaroslava Holíka

Proč jste se vrátili z cesty dřív?

Jaroslav Holík

Autor: Svět motorů

Původní rozpis byl na jeden měsíc. Řada cestovatelů tvrdila, že takto nahuštěný plán nemůžeme zvládnout. Prodloužil jsem itinerář o devět dnů jako rezervu pro neočekávané události. Z ní jsme využili pouze tři dny. Další minimálně jednodenní úsporou byla změna trasy kvůli špatné silnici. Z těchto důvodů jsme při zpáteční cestě zvolili západní variantu mezi Kaspickým mořem a Aralským jezerem.

Jak motocykly zvládly cestu?

Držely se velmi dobře. Drobné závady se vyskytly, třeba výměna žárovek u obou strojů, prasklý zadní blatník nebo odlomená koncová svítilna, kterou jsme opravili sekundovým lepidlem. Na jednom motocyklu došlo k závadě řídicí tyristorové jednotky. Po výměně jel stroj opět jako nový. U druhého při skocích drobně praskl svar na rámu, který je současně nádrží. Na bezpečnost to vliv nemělo, a tak jsme prasklinu zamazali mýdlem a přelepili samolepicí páskou.

Co byste vzkázal čtenářům, kteří by chtěli absolvovat stejnou cestu?

Každému to rozmluvím. Cesty od Ruska dál jsou většinou hrozné. S výjimkou Ukrajiny a Kyrgyzstánu potřebujete do každé země vízum. V ČR se dá vyřídit jen ruské, ostatní země v Rakousku nebo Německu. Je vhodné nechat se očkovat proti žloutence, choleře, tyfu, mít s sebou prostředek proti komárům, žaludeční dezinfekci, oční kapky a opalovací krém s filtrem 40. Dále se obrňte trpělivostí a přibalte si dobrou náladu. Ve všech zemích se dá sehnat poměrně levný motel, v Tádžikistánu ubytují hosta téměř v každém domku. Bude spát na koberci na zemi.