Jak se žije armádnímu řidiči v Afghánistánu: Řidič, co má štěstí

Rotmistr Karel Halamka vzpomíná na zážitky za volantem vozidla International MaxxPro, což je patnáctitunové obrněné monstrum kategorie MRAP, které tvoří součást flotily českých vojáků v Afghánistánu. Design kabiny odkazuje na amerického výrobce náklaďáků Navistar International, vývoj pancéřování zaštítil izraelský Plasan. 

MRAP je využíván především pro potřeby Provinčního rekonstrukčního týmu v Lógaru a všude tam, kde je nutné bezpečně a relativně komfortně převézt větší počet osob. 

Jak si máme v armádních podmínkách vysvětlit pojem komfortně? 

Pohodlí je samozřejmě až na posledním místě, ale do maxxpra se dobře nastupuje a vejde se tam až šest pasažérů. Ti se usadí vzadu a nemusí se krčit vpředu s posádkou. Třetí generace má výrazně modernizovaný podvozek a je to znát. V terénu o dost míň skáče. I tak se mi s ním ale jednou podařilo skočit půl metru do výšky. 

Jak se maxxpro vůbec řídí?

Při prvním setkání na mě působilo jako neohrabaný hroch. Dva a půl metru na šířku, tři na výšku, 15 tun – strašné. 

Ale má to 380 koní a jede neuvěřitelně. Je nehorázné, co dokáže. Omezením je ale velikost. Kde bez problému projedete s humvee, tam se maxxpro nevejde. Taky potřebuje větší manévrovací prostor při otáčení. Motat se s ním v úzkých uličkách afghánských měst a vesnic je někdy o nervy. Obzvlášť když jsme třeba jezdili v šeru bez světel a nebylo úplně dobré, aby někdo vystoupil a šel mi ukazovat. To jen sledujete stopy auta vpředu a doufáte.

A pak náklony v terénu – ono to drží hodně dlouho. Ale ten pocit nejistoty, jak je to vysoké! Když se třeba kolem auta něco šustne a kulometčík do směru náklonu ještě otočí věž, kolikrát si říkám, že už musíme jít přes boudu. Naštěstí to zatím vždycky vyšlo. I když podle sklonoměru už jsem byl párkrát pořádný kus v červeném. 

Vzpomínám si, jak jsem jel v Kosovu land roverem v náklonu, až jsem skoro šoupal uchem o zem. Celé se to začalo smýkat a já jen slyšel zezadu dvě rány – to jak bouchla vrata, když kluci během vteřiny vyskákali ven. Vážné kamarádi... 

Už jste dostal maxxpro za limit? 

To víte, že ano. Třeba jednou v takovém ohromném téměř vyschlém korytu řeky. Pod koly taková hnusná směs písku a bahna, člověk se tam bořil po kolena. Byli jsme v té oblasti skoro čtyřicet hodin, odvrátili napadení nepřítelem, měli jsme toho dost my i auta – jedno už viselo na odtahovce. 

Já se tam zahrabal, a navíc urval zadní brzdový válec. Takže ušel vzduch a všechna kola se zabrzdila. A teď co tam chcete s tou patnáctitunovou mrchou dělat? Zkusili jsme to silným lanem zapřáhnout za oshkosh, Američané s ním nacouvali těsně na můj přední nárazník a pod plným plynem za mě asi třikrát trhli. To byla taková morda, až jsem nevěřil, že to ta auta můžou přežít. A představte si, že mě i s tím zabrzděným podvozkem dostali ven! 

Co bylo potom? 

Američané by čekali na odtahovku. Mají to tak nastavené. Já jsem si zpomněl na učňák, ucpal brzdové hadice kouskem dřeva, ohnul je a nafoukal alespoň předek. Později jsem zjistil, že brzdilo vlastně jen jedno kolo, poškozená totiž byla celá přední náprava. Posunula se asi o 20 cm. Taky byl proražený chladič. I v tomhle stavu to však normálně dojelo na základnu. Zapotil jsem se u toho, to je pravda. 

Aby toho nebylo málo, vezli jsme tenkrát těžce zraněného afghánského vojáka, na kterého jsme cestou narazili. Takže jsem s ním docela chvátal, adrenalin pracoval. Valil jsem to známou cestou a úplně zapomněl, že po té nehodě funguje sotva půlka auta. Když jsem letěl do takové pravoúhlé zatáčky a vtom mi došlo, že ten kolos brzdím jedním kolem, bylo mi vážně ouvej. Začal jsem řešit, kam to bude lepší napasovat. Jenže jak říkám – nakonec jsme dojeli na základnu a tomu raněnému vojákovi prý zachránili život. To člověka zahřeje u srdce. 

Auta servisují američtí technici, kteří jsou na základnách a mají skvěle vyřešené zásobování náhradními díly. Nic se neopravuje, mění se celé bloky. Hlavní je, aby bylo vozidlo co nejrychleji zase v plné síle. Po mém incidentu bylo hned druhý den naprosto v pořádku. 

Jednou jsem urazil zrcátko, chtěl z něj použít nepoškozené sklíčko a dát jej do zdravého držáku, co jsem někde našel. Amíci si klepali na čelo, jestli jsem se nezbláznil, a zašli do skladu pro nový komplet. 

Vozidla MRAP vznikla jako reakce na časté výbuchy aut po najetí na minu nebo nástražné systémy IED. Máte osobní zkušenost? 

Naštěstí ne. Když jsem na školení v Německu vyprávěl, že po třech misích v Afghánistánu nemám jediné vyjeté IED, seržant posluchačům říkal, ať všichni jezdí se mnou, že mám štěstí. 

Jednou byla na naší trase obrovská díra, kde už několikrát nastražili výbušniny. Projeli jsme ji cestou tam i zpátky a nějakých dvacet minut nato tam bouchli Američané. 

Výbuch už jsem ale viděl. Kousek přede mnou vylétlo do vzduchu americké maxxpro. Přežili. MRAP je v tomto směru vážně skvělý. Jejich kulometčík pak vyprávěl, že nebyl připoutaný, vyhodilo ho to nahoru z věže a za ním šel celý osmdesátikilový komplet granátometu. Ve vzduchu se prý potkali a on dopadl zpátky do vozidla. V tu chvíli mu prý jen blesklo hlavou, jestli za ním padá i to železo. Naštěstí přistálo o kus vedle. Je to strašná šlupka. Některé podomácku vyrobené nástrahy mají klidně 300 kg trhaviny a to letí patnáct tun pancíře do vzduchu jako pírko. Není neobvyklé, že MRAP udělá salto a dopadne na střechu. 

Jak jste se k řízení MRAP dostal? 

V Kosovu jsem začínal na tatrovkách a pragách. První zkušenosti v Afghánistánu jsem pak získával s land rovery a iveky. Pro řízení maxxpra si mě vybral do svého týmu kapitán Šiška. 

Jinak úplně na začátku byl učňák, obor autoelektrikář. K získání zaměstnání mi chyběla vojna, tak jsem na ni šel a dělal instruktora v autoškole. Po vojně zase nebylo místo v autoservisech. Zkusil jsem tedy dát přihlášku do Chrudimi – výsadkové jednotky mě vždycky lákaly. Vyšlo to a nastoupil jsem na bojovce jako řidič náklaďáku. 

Pak to byl fofr. Už po třech měsících jsem jel na první misi do Bosny. Dnes mám na starosti veškerou automobilní techniku 3. výsadkové roty chrudimského praporu. 

Který speciál vás oslovil nejvíc? 

Řídil jsem toho spoustu, ale nejvíc se mi líbila Toyota Land Cruiser. Jednou se k nám dostaly čtyřtunové opancéřované verze určené pro doprovod VIP osob. Auto bylo neuvěřitelně luxusní, přitom v terénu zvládlo neskutečně moc. 

Boural jste? 

Nic vážného, ale občas to holt okolí trochu odnese. Člověk z kabiny moc nevidí, celá pravá strana je jeden velký mrtvý úhel. Hodně mi tedy koukají kolem auta velitel vozu, který sedí vedle mě, a kulometčík ve věži. Ti toho ale stejně nevidí o moc víc. Jednou jsme se prodírali totálně ucpaným Kábulem. Řízení mi začalo táhnout doleva, tak jsem párkrát škubl volantem, přidal trochu plynu a ono to povolilo. Křičím do interkomu na kulomeťáka: „Vidíš něco?“ Prý jen kolem letělo zpětné zrcátko. Nějaký uchvátaný řidič mi tam chtěl hodit myšku, jenže si sroloval celý bok auta o moje kolo. Takové incidenty neřešíme, je to ošetřeno smlouvou s afghánskou vládou, která by měla poškozené odškodnit. 

Jak se v Afghánistánu řídí? 

V normálním autě bych se tam kolikrát bál. To třeba jedete po dálnici a najednou se řítí v protisměru kamion – neosvětlený, zahalený do oblaku prachu. Nehod je tam spousta. Jednou jsme viděli, jak auto přejelo chodce. Řidič jel dál, tělo tam zůstalo ležet. Kdyby viník zastavil, místní by ho nejspíš umlátili. Tak radši rychle zmizí. Pokud jde ale třeba o zvíře, dá se vše vyřešit penězi na místě. Tamní obyvatelé toho občas zneužívají. Může se stát, že vám hodí pod kola přestárlého vypelichaného osla. Pak tvrdí, že to byla březí samice, a chtějí zaplatit dva zdravé kusy.