Lidé se zajímavými vozidly: Z obrněné vétřiesky není dobře vidět
Fotogalerie
13 fotografií
Včetně polní kuchyně a přívěsů opečovává kolínský sběratel Petr Zeman osmnáct kusů vysloužilé vojenské techniky. Mezi nimi osmikolovou tatru, jeep z války nebo obrněnou pragovku.
K vysloužilé vojenské technice jsem se dostal náhodou. Těmito slovy začíná své vyprávění Petr Zeman z Kolína, majitel bezmála dvaceti exemplářů vozidel v barvě khaki. „Po revoluci jsem si koupil terénní uaz, dřív nic takového nebylo vůbec možné,“ vzpomíná, jak se zkraje devadesátých let daly sehnat takzvané uloženky za zajímavé peníze. Na dovádění v terénu prý byly ideální.
Časem se dal dohromady s pár majiteli gazů a založili klub. „Nabalovali se další členové a také jsme pořizovali větší a větší auta,“ dívá se v někdejší vojenské hale na svou osmikolovou Tatru 813. Kromě toho má totiž i pásový dělostřelecký tahač ATS, který se na setkání fanoušků dopraví jedině na podvalníku.
Zato další z jeho kousků, obrněná Praga V3S, dojede na sraz sama. Jenže maximálně šedesátkou. „Moc toho s ní nenajezdím, ani se dobře neřídí,“ říká Zeman. Není divu, pancéřování železnými pláty o tloušťce 6 až 10 milimetrů se podílí na celkové hmotnosti vozu přes deset tun. Hned po nastartování se ukáže, proč tvořilo osádku pět osob – velitel, řidič, střelec a dva nabíječi. Pokud chtěl totiž šofér zacouvat, museli všichni seskákat a navigovat. „Z auta není moc vidět, při couvání vůbec. Proto potřebuji pomocníky,“ říká majitel a vzápětí nám to i dokazuje. Při couvání se musí vysunout z kabiny půlkou těla až na stupačku, aby vůbec něco viděl. Obrněná pragovka zažila slávu v Československé lidové armádě v šedesátých letech. Jenže koncepce protiletadlového kanonu byla už dvacet let nato beznadějně zastaralá. Přesto vydržela vedle raketových systémů až do devadesátých let, kdy se armáda strojů zbavila. Pokud si je budete chtít koupit nyní, připravte si něco přes sto tisíc korun. „Dnes bych za ni samozřejmě tolik nedal, já tu svou koupil asi před deseti lety za čtyřicet tisíc v Zábřehu na Moravě. Dojel jsem s ní tenkrát po ose,“ směje se Petr.
Protiletadlové „dvojče“ lze z pragovky složit. Stačí sklopit ližiny a navijákem ho spustit na zem. V boji se počítalo s propojením až čtyř samostatných palebných postavení – jedno zaměřovalo střelbu a ostatní jeho palbu následovaly. „Nevím, jak to v praxi mohlo být účinné, ale celkově ještěrka neměla valnou bojovou hodnotu,“ říká Petr a dívá se na ježící se hlavně s despektem. Je evidentní, že jeho vášní je obrněná pragovka, dělo na přívěsu ho zase tak moc nezajímá. Stejně jako spojování sovětské vojenské techniky s tehdejším režimem. „Je to o autech, ne o režimu,“ vrtí hlavou Petr Zeman. Mimochodem strávil vojnu nezáviděníhodně u technických praporů. Místo nějakého hraní si na vojáky ho prostě fascinují bytelná vojenská auta. Pokud se dnes najde začínající zájemce o jízdu v terénu, může si dopřát vysloužilý Land Rover či Mercedes G. „Ale největší legrace je s malými gazíky,“ končí Petr.
