Rozhovor: Diagnóza? RTO

Fenomenální vystoupení Václava Kopty v pořadu Všechnopárty Karla Šípa se zapsalo do historie. Málokomu se podaří zkušeného moderátora takhle odbourat. Václav se s nadhledem sobě vlastním vyznal z celoživotní závislosti na autobusech a my jsme v tu chvíli měli jasno – takový pacient nesmí na stránkách Světa motorů chybět.

Tak jak to máte s těmi autobusy?

Tomu už nejde říkat vášeň, to je postižení. Miluju všechny, mám sbírku asi třiceti modýlků, ale Škoda 706 RTO je jasná jednička. Já tím promarnil tolik času v dětství i dospívání a pořád to s sebou vleču, že musí dřív nebo později dojít k něčemu přelomovému. Jako že si ho třeba koupím, což je ale úplně úchylný. Zatím mám skromnější cíl – udělat si na něj řidičák. Kamarád to absolvoval, je to úplně k ničemu, ale prý to musím mít taky. Alespoň bych si třeba objel kolečko při srazu Klubu českých historických autobusů. Tihle pánové, když se o mně dozvěděli, mi totiž nabídli čestné členství, za což jim nesmírně děkuju.

Jak máme chápat ten promarněný čas?

Táta byl úspěšný básník a textař. Dalo by se čekat, že jeho syn bude dělat něco smysluplného. Jenomže Vašík jezdil zbůhdarma městským autobusem z konečný na konečnou, celé hodiny stál u té tyče jak úchyl a čuměl autobusákům přes rameno. To nemělo žádnou logiku, nic v tom nehledejte, prostě úplně ztracenej čas. Nic se tam nedělo, autobus akorát smrděl, řval, byla v něm zima a občas se řidič s někým pohádal, protože jezdili permanentně pozdě.

To jste se s řidiči ani nebavil?

Na to jsem se styděl. Znali mě jen ti, co jezdili linku do Libochovic, kam mě naši posílali každý víkend na chalupu. My totiž nikdy neměli auto, zásadně se přesunovali autobusem a tam ta moje láska vznikla.

Jezdění bez cíle ještě není tak strašné…

No jo, ale kdyby zůstalo jen u toho. Já se jednou po setmění vypravil na dětské hřiště, kde byl z klády udělaný autobus i s volantem. Ten jsem ukradl, zavřel se do pokoje a postavil si celou kabinu. Tyč řízení jsem prostrčil otvorem ve stoličce a upevnil ji řemenem, který kladl odpor jako skutečné servo. Z parket vyrobil pedály, postavil si semafor a naučil se imitovat zvuk motoru, brzdění, otevírání dveří. A protože jsem už jako dítě všechno dělal pořádně, chodil jsem do „práce“ upravený a na čas podle sestaveného jízdního řádu. Prahu jsem pořádně neznal, tak jsem si vymyslel vlastní linky a zastávky. Samozřejmě jsem při řízení poslouchal rádio a kouřil, cestou zdravil Kamarádi běhali za holkami, ale herec a muzikant Václav Kopta seděl zavřený v podkroví, ničil si hlasivky předváděním motoru a kroutil směny za volantem autobusu Škoda 706 RTO. kolegy a poctivě vyplňoval knihu jízd. Přijde vám tohle normální u dítěte na základní škole?

Takže jste nebyl úplně hlavní proud?

Horší je, že se občasná zábava proměnila v celé směny. Já tam dokázal vrčet šest sedm hodin v kuse, dokonce jsem bral služby za fi ktivní kolegy. Úplnej magor. Vždyť já kvůli tomu chodil i za školu. Mě to tak uklidňovalo a naplňovalo! Zkrátka jsem si vytvořil vlastní autobusácký svět.

Co na to rodiče?

Před těmi jsem to tajil. Jednou mě ale tajně nahráli, pak se tomu se známými strašně smáli a to mě ranilo. Přestěhoval jsem se do podkroví a udělal si nedobytné království. Nicméně si představte mého uznávaného otce, jak mu doma roste takovýhle hovado. Ostatní chodili za holkama a jeho blb celé dny dělá brrrm, pšššš, hééééén, brrrrrm. Strašný.

Kdy vás to přešlo?

No právě. Ono se to táhlo až na střední. Naši se rozhodli pro konzervatoř, kam se dělaly hlasové zkoušky. Maminka měla strach o moje hlasivky, jak jsem pořád dělal motor, tak mě vzala k foniatrovi. Samozřejmě na to došlo a já musel ukazovat, jak brzdím motorem. Bože, to byla ostuda. Dodnes vidím tu sestru, jak se smíchy dávila někam do závěsu

A dneska?

Naštěstí už nemám čas, a hlavně řídím skutečné auto. Ale ještě když jsem někdy v sedmnácti začínal chodit se svojí pozdější ženou, tak jsem si ji pozval domu na rande jako strašný borec a zapomněl, že mám nahoře postavený autobus. Narychlo jsem to uklízel, abych se neztrapnil, a ona myslela, že tam schovávám jinou.

Řídil jste někdy při natáčení?

Vzhledem ke své diagnóze jsem nadšeně přijal roli autobusáka Kroba v seriálu Okresní přebor. Slíbili mi, že se i svezu. Bylo to ale peklo. Z vrakoviště vytáhli polorozpadlý mikrobus a já měl odvážet fotbalisty po vítězném zápase. Dali mi tam kameru, zvukaře, režiséra a celou hereckou partu těch myslitelů, kteří se dostali do neuvěřitelného rauše, a já myslel, že ten autobus zboří. Pro natáčení dokonalá atmosféra, ale já v tom řídil něco, co mělo všude vůle, nebrzdilo to a blížili jsme se k nechráněnému přejezdu, kde jel vlak. Režisér mrtvej smíchy a já našlapával tlak v brzdách plnej úzkosti, jestli je tam všechny nezabiju. Hrůza! Pak jsem si ale spravil chuť, když mi ve stejném seriálu půjčili nový linkový mercedes. Nádhera, s kydlibábou, žádný automat. Bylo to dlouhý Pardubice, jinak se to ale řídilo nádherně. tomu peklu, co kdysi zažívali chlapi v RTO…

Reportáž z jízdy se Škodou 706 RTO 706 najdete v SM, č. 51/52 2013.