Hokejista Jaroslav Bednář: Nejhorší řidiči jsou Švýcaři
Fotogalerie
13 fotografií
Na ledě často kouzlí a je vyhlášeným střelcem. Jaroslav Bednář, hokejista pražské Slavie, to však umí i za volantem. Aby také ne, když ročně najede 50 000 kilometrů.
(více v čísle 1/14)I v sedmatřiceti patří k největším hvězdám extraligy, kam se po dlouhých letech vrátil. Nemilosrdný snajpr, který slyší na přezdívku Bedýnka, by se o autech dokázal bavit hodiny. Poznali jsme to při setkání na stadionu Slavie v Edenu. Po tréninku zasedl ve zdejší restauraci Nad Ledem, objednal si k obědu karbanátek s bramborovou kaší a vyprávění mohlo začít.
Kdy jste začal řídit?
Myslíte legálně, nebo nelegálně?
I neoficiálně.
Za volant mě táta pouštěl už v deseti jedenácti letech. Čas od času mě vzal na opuštěné parkoviště mezi Dubčí a Koloději. A učil mě řadit jedničku dvojku, točit volantem. Byl jsem z toho docela vyplesklej. To jsme ještě měli starou škodovku. V šestnácti už jsem uměl vše a řídit začal hned v osmnácti, jakmile jsem dostal řidičák.
A vaše první auto?
Favorit po našich. Pak jsem prošel nějaké fordy – fiesty a escorty. A ve dvaceti jsem si koupil první bavorák – třistadvacítku dovezenou z Německa.
Od té doby jezdíte jen vozy BMW?
Ne, určitě ne. Hned následovalo období, kdy jsem propadl myslivosti i rybám a začal se orientovat na větší auta. Měl jsem dvě Toyoty Land Cruiser a pak ještě něco. Až asi před pěti lety jsem se vrátil k bavorákům a teď mám BMW X6.
Kolik automobilů jste vlastně vystřídal?
Svých jsem měl osm, ale k tomu musím přidat i služební vozy, které jsem měl od klubu. A tady už mi paměť neslouží. Fakt nevím.
Ve Slavii máte služební auto?
Ne, nemám.
Jaký jste řidič?
Rád jezdím rychle, ale jen v místech, kde mám přehled a vím, že jsou bezpečná. Myslím, že jsem i ohleduplný. Někdy mám pocit, že snad jen já dodržuji pravidlo zipu. Přestože jezdím rychle, nikdy jsem nikoho nepodjel zprava. A existují dva Bednářové. Jeden když jede sám a druhý když jede s rodinou. S dětmi jsem se velmi zklidnil a bezpečnost je na úplně prvním místě. Už dávno za volantem neblázním.
Co body a policisté?
Na bodové konto bych se musel podívat, ale myslím, že mám tři bodíky za rychlou jízdu. A policisté? Docela mě poznávají, na to jsem příliš známý. Ale že by mi to nějak pomáhalo, to tedy ne. Ještě když jsem hrál ve Švýcarsku, tak jsem jel kolem Plzně v plně naloženém passatu asi stosedmdesátkou a kluci mě zastavili. Moc pěkně jsme si pokecali o hokeji, zavzpomínali, jak jsem hrál za Plzeň, a pak mi napálili pokutu dva litry.
Co vás za volantem dokáže nejvíce naštvat?
Mám pocit, že jsme národ zakomplexovaných, bezohledných lidí. Jedete po dálnici a najednou někdo šnečím tempem v levém pruhu. Nikde nikdo, a on se nehne. A úplně nejvíc mě dožírají takzvaní mravokárci. Jedu rychle levým pruhem. Nikoho neohrožuji, a oni se mi tam stejně nakýblujou, nutí mě zpomalit, a ještě gestikulují. Copak mohou vědět, zda náhodou nevezu dítě do nemocnice? Moje rychlost je neohrožuje a její měření ať nechají na jiných.
S hokejem jste procestoval celý svět. Kde se vám řídilo nejlépe?
Nakonec stále ještě se mi nejlíp jezdí v Česku, kde mi to přijde nejtolerantnější. Ale úplně nejhorší řidiči jsou podle mě Švýcaři. Na dálnici ucpou levý pruh, jedou devadesátkou, a když na ně posvítíte, aby uhnuli, ještě vás mobilem nabonzují policii. To je takový policejní stát.
A co za oceánem?
Tam to bylo dobrý. Člověk dodržoval předpisy a měl pokoj. V Americe jsem si oblíbil automatickou převodovku. Nedám na ni dopustit. Vlastně naposledy jsem měl kvedlačku ve svém prvním lanďáku, od té doby jen automat.
Kde jste se na cestách nejvíce bál?
Největší divočina je Rusko. Přijedete na světla. Oni mají dvoje semafory – jedny před a druhé za křižovatkou. Stojíte na červenou na prvním místě, a než vám padne zelená, máte před sebou v křižovatce další čtyři auta, která se dopředu odkudsi narvala. Tam žádná pravidla neplatí.
Jak se cítíte na sedadle spolujezdce?
Příšerně. Nesnáším to, nejsem ve své kůži. Nemohu ovlivňovat dění. Nebaví mě to.
To se bojíte i s manželkou?
Žena jezdí výborně, ale nejlépe je mi za volantem.
Máte nějaké vysněné auto?
Vím zcela určitě, že moje další auto bude velký pick-up. Manželka sice šílí, ale já potřebuju auto, ve kterém odvezu úlovky. A sním o rychlých vozech. Třeba o Porsche 911. Špatné by nebylo ani nějaké ferrari nebo lamborghini.
Jakou největší rychlostí jste jel?
To vím přesně. Bylo to 309 km. Kamarád mi půjčil tady v Česku Porsche 997 Turbo s přečipovaným motorem. Tachometr se promítal na přední sklo, proto to vím. Jinak to bylo jako jízda tunelem. Zcela zmizelo periferní vidění. Člověk jen držel volant, třeštil oči, užíval si rychlost a doufal, že se nic nestane. Auto spíš letělo, než jelo. Ale jednou mi to stačilo.
