Rozhovor s Vladimírem Růžičkou: Do "erka" už nesedám

Odkdy řídíte?

Začal jsem hrozně pozdě. Volant mě totiž vůbec nelákal. V Litvínově jsem všude došel pěšky. Na stadion jsem to měl z bytu tři minuty. Tak na co auto?

Kdy se to zlomilo?

Ve dvaceti. Už čtyři roky jsem hrál za A-tým dospělých a jediný z mužstva neměl nic s motorem. Tak jsem to rozštípl, udělal si řidičák a hned mě to chytlo.

Jaké bylo to první šťastné?

Erko, psal se rok 1983. Krásně žluté, jak jinak. Brzy jsem ho pořádně obouchal: zepředu, zezadu, z boku. Tu jsem „prdnul“ do pouliční lampičky, pak se sklouzl na ledě, nedobrzdil na sněhu. Ale jen jsem tím trochu mačkal plechy. To hlavní zůstalo.

Co to bylo?

Duše závoďáka. Erko ji mělo jako žádné jiné auto v Československu.

Většina kluků tehdy honila motorky. Vás nelákaly?

Ani trochu. Dodnes se na ně jen dívám v televizi, baví mě. Ale řídit je? To ne.

Jste kus chlapa. Sto devadesát, metrák váhy. Co to znamená v autě?

Sedačku mít vždycky hodně vzadu. Posouvám si ji i v hodně velkých autech co nejdál od volantu. Do erka už bych se asi nenasoukal. Nehledě na pouze jedny dveře. To je jen pro mladé kluky.

Jak byste se zhodnotil jako řidič teď, kdy už nejste klukem?

V pětadvaceti jsem rozhodně bláznil mnohem víc, teď jsem kliďas. Manželka říká, že už by dávno troubila, ale já jsem ještě pořád v pohodě.

Jí do řízení nemluvíte?

Já vedle ní nejezdím.

A dětem?

Těm jo. Klukovi i holce. Když si udělali řidičák, museli ještě na druhé jízdy se mnou. Až jakmile mě pořádně provezli po městě, nechal jsem je.

Jste známý tím, že se na lavičce uklidňujete žvýkačkou. Vozíte připravený balíček i v autě?

Kdepak, já už nežvýkám. Bolí mě zuby.

Takže vás nic nemůže naštvat?

Ale jo. V Česku jsou řidiči až nepochopitelně nervózní. Třeba když jezdil v Americe, líbilo se mi, že jak přijedou ke stopce na křižovatce, od ní zase odjedou. My pořád pospícháme. Přitom jen stačí dřív, ne? Na druhou stranu nechápu ty, co se učí řídit v nejrychlejším dálnice a ani za nic neuhnou rychlejším. Asi je to dobou, naštváním, soustředěním se jen na sebe. Potřebovali bychom euforii, zase nějaké Nagano.