Když kupoval Marek Pimper před jedenadvaceti lety Dacii 1300, o výběru vozu vůbec nepřemýšlel. Stejný typ totiž měli jeho rodiče od roku 1975, než jim ho při nehodě těsně po revoluci zničil holandský autobus.

Shodou náhod dokonce pořídil syn v roce 1994 auto, které muselo čekat jako nové na majitele někde poblíž toho zakoupeného rodiči. Oba vozy totiž byly prodány v roce 1975 v táborské prodejně. Jenže dacii rodičů ještě před předáním novému majiteli poškodil hlídací pes. „Pod auto prý vběhl králík a vlčák prokousl kapotu. Naši potom vůz koupili se slevou,“ vzpomíná Marek Pimper.

Svým autem běžně jezdil až do roku 2002, kdy ho odstavil. Znovu se vydal na silnice teprve před pěti lety po náročné renovaci. Až na nový lak si na „dačce“ dělal všechno sám. Jednu chvíli tak měli doma po místnostech rozesetý skoro celý vůz po dílech. „Manželka to naštěstí přežila a děti dneska ohromně baví dacií jezdit. Vyrážíme i na srazy starých aut,“ říká pyšně majitel.

Nerad ovšem vzpomíná třeba na odstraňování populárního konzervačního prostředku Tlumex z podvozku. Šel na to pečlivě se špachtlí a smirkovým papírem, takže se pořádně nadřel. Pořádné úsilí věnoval i shánění dílů. „Pracoval jsem chvíli v Rumunsku a dovezl si odtamtud třeba novou nádrž. Zajímavé bylo hledání nedostatkových chromovaných klik po tamních vrakovištích. Tehdy tam měli na sobě hory vyskládaných dacií určených k recyklaci,“ vzpomíná Marek Pimper.

Potíží starých dacií byla slabší kvalita, která jim zkazila pověst. „Jenže se to týká až novějších kusů. V případě mého auta z poloviny sedmdesátých let se naopak lakýrník divil, jak je ještě dobře udělané. Kdo by chtěl podobné, ať se rozhodně dívá po kouscích do osmdesátých let,“ radí sběratel. Rozdíl v jakosti součástek z Rumunska a Francie se pozná třeba podle notoricky slepnoucích parabol předních světlometů. Po čase se z nich vždy oloupe reflexní chromová vrstva. Řešením je sehnat originální lampy z Renaultu 12, které vypalováním netrpí.

Podle Marka Pimpera je škoda, že si staré dacie zkazily reputaci. „Na svou dobu šlo o super auto, pohodlné a s obrovským kufrem. To byla také příčina zničení řady z nich, protože je lidé utahali při vození materiálu na stavbu,“ krčí Marek Pimper rameny. Pěkné kusy už se dnes nevidí, byť jich jezdily po Československu desetitisíce. V 90. letech dokonce řadu z nich skupovali rumunští prodejci a vozili je zpátky domů. Ani tam ale není snadné narazit na hezký kousek. „Z vyskládaných hor starých aut na vrakovištích jsou dneska všechna sešrotovaná,“ krčí rameny milovník starých vozů.

 

Vše začalo osmičkou

Rumunskou automobilku Dacia mají motoristé žijící v Československu spjatou s modelem 1300 a jeho zmodernizovanou obdobou 1310. Historie ale začala už v roce 1966 licenční výrobou Renaultu 8. Pod názvem Dacia 1100 ho vzniklo mezi lety 1968 až 1972 skoro osmatřicet tisíc kusů. Teprve od roku 1969 se v Pitešti začal vyrábět licenční Renault 12 jako Dacia 1300. Od 70. let se vozil do Československa, kde zaujal komfortním podvozkem, výbavou a objemným zavazadelníkem. Zejména když od roku 1973 přišla i verze kombi pod názvem Break. V modernizovaných podobách se vůz dožil překvapivě roku 2004, kvůli stále horší kvalitě výroby a technické zastaralosti už ale mohl oslovit jen nízkou cenou. Celkem se za pětatřicet let vyprodukovaly bezmála dva miliony rumunských vozů odvozených od Dacie 1300. Pick-up, v němž se dal tušit stejný technický základ, přitom vznikal ještě v roce 2006.