Lucie Borhyová je hodně vytížená, čas má rozložený na minuty. Na živo na nás ale působila uvolněně. Stejně jako na televizní obrazovce byla energická a příjemná. A když jsme si začali povídat o autech, úplně pookřála. Během tři čtvrtě hodinky věnované Světu motorů jí neustále zvonil telefon. Nezvedla ho ani jednou.

Co pro vás auto znamená?

Ráda řídím a automobil je důležitou součástí mého života, potřebuji ho k práci i pro rodinu každý den. Prostě si to bez něj nedovedu představit, vždyť v něm trávím hodně času. Jezdím hlavně v Praze, ale cestuji i po Evropě. Občas si připadám jako taxikářka – denně totiž najezdím hodně kilometrů. Auto je tak trochu jako můj dům.

Jak tomu máme rozumět?

Tím, že jsem za volantem velmi často, mám ve voze všechno. Je to kancelář, skladiště i dětský pokoj. Nechybí mi tu nic pro běžný život můj i mých dětí – vozím stále jídlo, pití, knihy, hračky, cédéčka nebo brýle.

Kolik máte najeto?

Lucie Borhyová

Autor: Jiří Pekárek a archiv

To se ani neodvažuji odhadnout – budou to desítky tisíc kilometrů ročně.

Kdy jste poprvé usedla za volant?

Řidičský průkaz mám od osmnácti let, jezdit jsem začala v devatenácti. Hodně jsem okoukala od tehdejšího přítele a spoustu se od něj naučila. Reakce auta na mokru, ledu, v běžném provozu. V tom byl pro moje řízení velmi přínosný. A auto mi dokonce i půjčoval.

To je zajímavé, obvykle se první řidičské zkušenosti získávají s otcem. To vás tedy za volant nepustil?

I když byl můj tatínek velkým vzorem, auta mi nepůjčoval. Spoléhal na sebe, v tom jsem po něm. Třeba při cestách na hory nebo k moři nikdy nikoho k řízení nepustil. I když maminka měla také řidičák, za volant si sedla, jen když jsme jely v autě samy – například na společné nákupy.

Jaká za volantem vlastně jste?

Dodržuji pravidla. Nemám ráda bezohledné řidiče. Ty, co se soustřeďují vždy jen na sebe. Vozím děti, takže jezdím velmi opatrně.

Tvrdíte, že jste jako řidička po otci. A co třeba notoricky známé ženské potíže s couváním nebo parkováním?

Problémy při couvání jsem nikdy neměla a nemám, v dnešní době auto navíc dokáže pomoct díky parkovacím senzorům. Tak je to rychlejší a jednodušší.

Necháte se ráda vozit?

Stejně jako ráda řídím, tak naopak nejsem příliš šťastná jako spolujezdec. Vzadu se vozím nerada, občas se mi tam dělá špatně. A vpředu sleduji šoféra. Když se jeho řidičské zvyklosti liší od mých, bývám nervózní. S nelibostí sleduji třeba brzdění na poslední chvíli nebo nebezpečné manévry. Jako spolujezdec jsem klidná jen v případě, že se styl jízdy blíží té mojí. Prostě nejsem-li za volantem, necítím se úplně dobře. Když řídím, vím, že mám všechno ve svých rukou.

Jací jsou čeští řidiči?

Na svých cestách v cizině jsem si nemohla nevšimnout daleko větší ohleduplnosti k ostatním. Jak k řidičům, tak především k chodcům a cyklistům. Když je tamní šoféři vidí, automaticky sundají nohu z plynu, nebo rovnou zabrzdí. Srovnejte to se situací u nás… A stejné je to i za volantem – než vás někdo pustí třeba na hlavní, to je věčnost.

Jak vzpomínáte na svá první auta?

Ze začátku to byly vozy spíše menší – mým vůbec prvním autem bylo twingo, taková nákupní taška. Už tam jsem si spoustu věcí vozila s sebou. Hodně oblíbený byl pak můj další vůz – Peugeot 206 CC. Kabriolet jsem si užívala hlavně v létě, se staženou střechou byla jízda super. Pak už přišla větší auta, napřed Audi A3. To mi sloužilo dobře, ale musela jsem se s ním rozloučit po nezaviněné dopravní nehodě. Vůz byl na odpis, já naštěstí vyvázla bez škrábnutí.

To byl impulz ke změně?

Ano, tato zkušenost mě největší měrou vedla k tomu, že jsem začala více sledovat bezpečnost ve voze a shlédla se v SUV. Nejdříve jsem si oblíbila BMW X3, pak přešla na větší X5. A v současnosti jezdím Hyundaiem ix35.

A co jízda na motorce?

Motocykly velmi respektuji, líbí se mi jako stroje. Řídí je i spousta mých přátel, ale na nich mám prostě strach. Zkusila jsem to jako spolujezdec s tatínkem, necítím se však dobře. Třeba když stojíme na červené a okolo nás je spousta aut, neubráním se pocitu, že některé najede na nás.

Jaké jsou vaše zkušenosti s policií?

Nikdy se mi nestalo, že bych měla výhody nebo úlevy. Policie ke mně pokaždé při kontrolách přistupovala jako ke každému jinému řidiči.

Splnila jste si nějaký motoristický sen?

Protože se mi líbí rychlá jízda, uvítala jsem možnost svézt se na uzavřeném okruhu v Mostě. Líbilo se mi to, na trati nás bylo jen pár. Tady jsem skutečně dosáhla své nejvyšší rychlosti za volantem. Kolik to tenkrát bylo, to si už nevybavím. Ale v dnešním provozu na běžných silnicích dodržuji rychlostní limity.

A nějaké další zážitky?

Líbí se mi veterány, ty jejich spanilé jízdy při velkých akcích. Moc pěkné. Užila jsem si třeba řízení původní staré corvetty, krásně červené. Báječná byla také výhra v golfovém turnaji – byla jí na víkend zapůjčená úplně nová oranžová corvette, s níž jsme si udělali výlet do Mnichova. Byla krásná, nádherně jela, my všude středem pozornosti, protože auto se každému líbilo a tehdy bylo neokoukané. Přesto mi víkend s corvettou stačil, vlastnit bych ji nechtěla. Je na mě moc nízká.

Co byste vzkázala mužům, kteří se na ženy za volantem dívají spatra?

Že bychom si to mohli v řízení rozdat. Třeba bych jim dokázala, že všechny řidičky nelze strkat do jednoho pytle! 

Lucie Borhyová

Autor: Jiří Pekárek a archiv

Lucie Borhyová

● 37 let

● Moderátorka TV Nova od roku 1998 (Televizní noviny, Víkend).

● Vidět je i mimo televizi (například ceny TýTý, Český slavík, Motocykl roku, Fotbalista roku) a na dalších společenských, sportovních i charitativních akcích (například Srdce patří dětem).

● Podporuje nadační fond Dobrý anděl.

● Mezi její záliby patří golf, lyžování, tanec, fotografování či malování.