Tomáš Jeřábek: Za volant jsem se nehrnul, ale řidičák mám na kdeco

Čekali jsme, jakým autem přijede člověk, jenž působí žoviálním dojmem. Vystoupil z bílé octavie. Nebyla jeho. „Nezlobte se, ale po centru Prahy jezdím raději městskou dopravou. A když zvlášť spěchám, beru si taxíka,“ omlouval se.

Řízení ve městě vám nevoní?

Přesně. Jsem roztržitý, takže občas projedu na červenou nebo zaparkuji tam, kde nesmím. Snažím se to kompenzovat ohleduplností vůči ostatním řidičům a nejsem ani vyznavačem rychlé jízdy. Až na jednu výjimku.

Svěřte se!

Koncem loňského dubna jsem se vracel v noci z Hradce Králové do Prahy. Od cedule k ceduli jsem to stihl za slabou půlhodinku, takže neustále kolem dvou set. Za celou jsem dobu potkal jen tři auta. Opakuji ovšem, že to byla vzácná výjimka.

Čím aktuálně jezdíte?

Nissanem Primera kombi roku výroby 2006, který mám pět let, ale chystám se na změnu. Lavíruji sice mezi japonskými a německými vozy, nakonec to ale asi vyhraje Skandinávie. Rád bych si totiž pořídil Volvo XC90. Nemám ovšem zkušenosti s automatem, tenhle model ho má. Znám ovšem kolegy, kteří na něj zvláště ve městě nedají dopustit. Takže to asi taky zkusím.

Jste tedy fanouškem technických novinek?

Všeho a v plné palbě! Tempomat, všechny ovládací prvky na volantu, dobré rádio, klimatizaci a asi půjdu cestou automatické převodovky. Navíc nové volvo má úžasný displej. Není to laciná záležitost, ale chtěl bych to auto opravdu moc.

Povězte nám něco o svých řidičských začátcích.

K řízení mám odmalička respekt. Moc jsem se za volant nehrnul a papíry si udělal až ve dvaceti na vojně, kde mě naverbovali k řidičům. Mám oprávnění na osobní automobily, na náklaďák a traktor. Nezapomenu na Zil 157, který měl na rozdíl od pozdějších modernějších náklaďáků včetně české vétřiesky synchronní převodovku. Umím řídit také Pragu V3S, Zil 131 a Ural, který měl dokonce čtyři přídavné nádrže a spotřebu prý kolem dvou set litrů paliva na sto kilometrů.

Prolomil se po těchto zkušenostech váš respekt k řízení?

Právě že ne. Měl jsem obavy řídit a sedět za volantem byl pokaždé velký stres. Zlomilo se to před dvanácti lety. Tehdy práce přibylo tolik, že jsem auto mít musel, abych stihl splnit všechny povinnosti.

Co děláte nejraději v autě?

Je mi dobře ve voze samotném a neberu stopaře. Poslouchám muziku, a pokud to jde, vychutnávám si silnice druhé a třetí třídy.

Může se herec za volantem učit texty?

Musí, jindy nemá čas. Občas to dělám, když jedu na představení, které se dlouho nehrálo, ale ještě ho mám trochu v hlavě. V takové situaci je dobré se občas mrknout do papírů na vedlejším sedadle a osvěžit si text.

Musíte vždy sedět za volantem?

Nejsem fixovaný na volant za každou cenu. Navíc už vím, že ho asi dlouho mít nebudu, takže když někdo potřebuje, klidně auto půjčím. Má po výměně spojky před pár lety, ale je na něj pořád spolehnutí.

Vycházíte s policisty?

Moc se s nimi naštěstí nevídám, takže tolik zkušeností s nimi nemám. Platím dvakrát do roka pokutu za špatné parkování, ale to je naštěstí všechno.

A se ženami? Tedy za volantem…

Nedělám mezi mužem a ženou žádné rozdíly. Chytráci a hlupáci se najdou v řadách obou pohlaví.

Jezdíte rád v zimě?

Zima ani déšť mi nevadí. Nerad ovšem seškrabávám sníh a námrazu z auta. To raději nechám vůz několik dní stát, než to roztaje.

Jaký vztah máte k motoristickému sportu?

Už jako klukovi se mi líbila formule 1 v době, kdy jezdili u Ferrari Schumacher a Barrichello. Vztah k F1 mi po letech zůstal. Nesleduji ji sice intenzivně, ale snažím se udržovat si orientačně přehled. A také jsem fanouškem ploché dráhy, k níž mě přivedli dva kamarádi.

Vzali vás na závody?

Bydlel jsem ve velkém podnájmu, jehož část obývali také kamarád s přítelkyní. Byli to ohromní fanoušci ploché dráhy. Měli neuvěřitelný přehled, sledovali ji v televizi a jezdili na závody. Tak mě tím nakazili v době, kdy zářili Švéd Rickardsson a Polák Gollob. Sympatie k levým zatáčkám mi zůstaly dodnes. Dokonce jsem nedávno zjistil, že na špičkové úrovni stále závodí Američan Greg Hancock, kterému je už snad pětačtyřicet let. Dobře si ho pamatuji z doby, kdy mě kamarádi s plochou dráhou seznámili.

Máte vztah k řídítkům?

Motorku prosím ne. Jsem trochu posera, a pokud nemám kolem sebe plechy, mám strach. Ovšem jako malý kluk jsem se jezdil s rodiči dívat na závody silničních motorek do vísky Sendražice, která je nyní součástí Kolína. Úplně jsem se tam zamiloval do podomácku udělaných motorek některých mechaniků. Následkem toho jsem se pak několik let místy až hystericky dožadoval od rodičů motořičky, jak jsem tomu říkal. V pubertě jsem uvažoval, zda si z našetřených peněz koupím pionýra, ale nakonec vyhrála bicí souprava.

Takže vás motorky v žádném případě nepřitahují?

Dělal jsem jednu dobu v televizi Óčko a tam byl zvukař, který byl zarytým motorkářem. Cestoval vždycky s partou na nějaké odlehlé místo, kde jezdili rychle. Prý v průměru jednou za dva tři měsíce se tam někdo zabil. Když jsem říkal, to si děláš p…, jen pokrčil rameny s tím, že to mají tak nastavené a počítají s tím.

Co vám vadí při cestování na českých silnicích?

Přehnaná agresivita lidí, kteří někam za každou cenu spěchají a ohrožují okolí. Snažím se proto a zatím se mi daří jezdit na představení třeba o dvě hodiny dřív. Člověk houby ví, co se může cestou stát. Vyloženě nesnáším předjíždění zprava. Nevím, jak je to jinde v Evropě, ale čeští řidiči neumějí, nebo nechtějí umět pravidlo zipu. Přitom je to tak jednoduché.

Máte zkušenosti s řízením v průběhu natáčení?

V seriálu Rapl jsem jezdil yetim a teď v novém seriálu Svět pod hlavou mi svěřili trabanta. Senzace! Navíc to bylo první auto naší rodiny. Bylo mi jako malému klukovi, který dostal do ruky hračku. Vzpomínám si, jak jsem chvíli nechápavě hleděl na palubní desku a měl pocit, že tam vlastně nic není. Člověk je holt zmlsaný moderními auty.