Staví si sajdkáry: Tříkolový osud
Fotogalerie
7 fotografií
Sajdkáry pro sport nebyly nikdy snadno dostupné, a tak se je rozhodl sám vyrábět doma na koleně. Janu Polívkovi z Kramolína, když chtěl závodit, ostatně ani nic jiného nezbývalo. A zůstal u toho dodnes.
(více v čísle 40/17)Láska k závodění se silnými tříkolovými stroji je v dílnách u rodinného domku v Kramolíně u Nepomuku na Plzeňsku vidět i cítit na první pohled – kreslicí prkno, fréza i soustruh, svářečky, spoustu nářadí a dílů a všudypřítomný pach oleje. Jan Polívka, dnes už sedmdesátiletý průkopník sajdkár v Československu, se tu pohybuje jako mladík, i když už přes třicet let nezávodí.
V garáži má kromě jiných zaparkovaný i svůj černý závodní stroj vlastní značky JaPoKra (Jan Polívka Kramolín). „Sám jsem jej postavil, od konstrukce rámu až po finální kapotáž,“ říká Polívka, který s ním i nyní ještě absolvuje silniční závody veteránů.
Vytlačujeme stroj na silnici a na malou chvilku necháváme zaznít motory. „Dneska už jen tak jezdit po vsi a dolaďovat detaily nelze, spoustě lidí hluk vadí,“ tvrdí smutně konstruktér. Při projížďce si zkoušíme i posez spolujezdce, musíme s těžištěm co nejníže a pořádně se vyklonit. Jak se Polívka ke konstruování a sestavování sajdkár vlastně dostal?
Jak vzniká sajdkára
S motoristickým sportem a sajdkárkrosem začal už v polovině 60. let. Protože na silniční soutěže sajdkár nebylo v té době jako na snobský sport pohlíženo příliš laskavě a Polívka chtěl jezdit, a hlavně závodit, šel na to přes Svazarm. V nedalekém Nepomuku byl tehdy závod na výrobu textilních strojů, kde jako zámečnický mistr přicházel pravidelně do styku s učni. Vždycky mezi nimi dokázal vyhmátnout nadšence, s nimiž se pak v zájmovém kroužku věnoval motorkám a posléze i sajdkárovým terénním strojům. A samozřejmě závodil. „Vždycky mě bavilo porážet mladší kluky,“ odhaluje motivaci, která jej držela mezi aktivními závodníky až do čtyřicítky.
Protože se v tehdejším Československu sajdkárkrosové stroje nevyráběly, musel si nejdříve pomoci úpravami čezet, a to převrtáváním ze 150 na 175 cm3, a dále využíváním motokrosových strojů Eso.
Ze zahraničních fotografi í a dostupných dat v časopisech dokonce v roce 1974 odvodil rozměry moderního rámu pro spolujezdce a ten následně vyprojektoval, nařezal z chrommolybdenových trubek i sestavil sám doma v dílně. Stejně jako on „bastlili“ rámy i další blázni do závodů, ale protože neuměl nikoho odmítnout, nakonec je na koleně v dílně dělal i pro kamarády.
Nekončící koloběh
Nezůstalo jen u rámů. Když už nebylo možné pro závody získat provozuschopné stroje Eso, musel si pomoci úpravou plochodrážní jawy, v tehdejší době exportního kousku ve výkladní skříni československého motoristického sportu. Pro sajdkáry však nestačila jejich převodovka, a tak se začal poohlížet po jiných. Nakonec mu padlo do oka ústrojí motocyklů Norton z anglického Birminghamu, které se po drobných úpravách na sajdkárkros hodilo. Od války jich tu bylo pěkných pár kusů, ovšem příznivci značky mu kvůli tomu nemohli přijít na jméno – ostrovní stroje uvízlé za tehdejší železnou oponou tím totiž odsoudil k záhubě. „Buďte zdráv, vrahu nortonů,“ zdravili ho prý šéfové českého Norton klubu.
I tak se ale při závodech pořád něco lámalo nebo praskalo, tu převodová kola, jindy zase obaly převodovek. Na základě analýzy příčin závad a poruch nacházel slabá místa převodovky, která se následně snažil odstranit. Vyrobil upravený model, ten nechal odlít, opracovat a smontovat.
Pak se zase ukázalo, že vzduchové chlazení plochodrážních jaw se nehodí pro sajdkárkrosové závody, a tak zkonstruoval vlastní, kapalinový chladič. A tak pořád dál.
Kolaps není konec
Nakonec Polívku souběh konstruování, organizování závodů a zaměstnání dovedl tak daleko, že málem zkolaboval. Před penzí se proto stal šéfem závodiště v Kramolíně a měl více času na konstruování. „I když jsem už nemohl jet, měl jsem radost z toho, že můj stroj ano, a co teprve když zvítězil,“ říká nadšenec. Nakonec se po roce 1989 dostal i k milovaným silničním sajdkárám, které staví dodnes, a splnil si tak dávný sen. Vytvořil stáj JaPoKra, z níž každoročně vyjíždí desítka rámů a případně i nějaká ta sajdkára na zakázku z ciziny. „Netajím se tím, že mým vzorem jsou stroje BMW, ostatně je to vidět i třeba na motorech,“ ukazuje nám na charakteristický „boxer“. Práce na výrobě sajdkáry mu zabere 1500 až 2000 hodin, všechny soboty, neděle, večery. Dělá si totiž prakticky všechno kromě kol, motorů a převodovek, které instaluje na vlastní koncepci rámu. Sedlo i závodní kapotáž si také vyrábí sám. Nejdříve přijde na řadu vytvoření kopyta, na němž pak z laminátu vytvoří celou kapotáž. I když by jej manželka chtěla mít alespoň v pokročilejším věku doma, garáž a konstrukční prkno by Polívka za teplo v kuchyni nevyměnil.
Vlastně z hecu
Polívkova touha měřit se neustále se soupeři vedla i k myšlence uspořádat na motokrosovém okruhu v Kramolíně závod mistrovství světa v sajdkárkrosu. Podmínkou ovšem bylo, aby v dané zemi světového turné bylo také domácí mistrovství, což se nakonec Polívkovi a dalším zapáleným závodníkům podařilo. V kalendáři světových turné je Kramolín zapsán od roku 1994. Není bez zajímavosti, že myšlenka na světové mistrovství se zrodila z pošťuchování, zda by Polívka dokázal zvládnout i organizaci mezinárodního závodu.
