Za volantem nákladní pragovky z 60. let se rozhodně nenudíte. Řízení nemá posilovač, stěračům chybějí doběhy, takže se musíte naučit vypnout je právě včas před koncem. A kromě toho jedete v létě i v zimě s otevřeným okénkem – vždyť mezi sedačkami trůní sedmilitrová naftová kamna, která i přes izolační deku vytrvale sálají do kabiny. Tak proč se najde někdo, kdo se dobrovolně upíše k podobné šoférské řeholi? To ani nehovoříme o nákladech 1000 Kč na sto kilometrů za naftu a olej…

Musí to být zkrátka fanda. Ideálně takový, jakým je Václav Hála z Luže u Chrudimi. Mezi nadšenci do nákladních pragovek je všeobecně známý, vždyť pro vlastní S5T stavěl tři roky přesně na míru speciální stodolu včetně promyšleného odsávacího systému spalin z výfuku. K tomu vydal omalovánky a mocně se angažuje ve sběratelském hnutí.

Největší vtip je v tom, že svou „pětitunu“ vlastně ani nevyužije. Pro práci ji totiž nekupoval. Ostatně na korbě se prý ani nic těžkého nesmí vézt, aby se neodřela. „Říkal jsem si, že udělám pár modýlků, a S5T se mi omrzí. A ejhle – čím více jsem se jim věnoval, tím více jsem musel mít skutečnou pragovku,“ krčí rameny sympatický chlapík, kterého živí práce autoelektrikáře ve vysokomýtské Karose.

Pro Pragu S5T si dojel před lety na Slovensko, protože za padesát tisíc korun u nás ve stejném stavu tak pěknou nesehnal. Auto bylo sice technicky v pořádku, ale cesta s ním domů neprobíhala podle plánu. Předtím totiž Václavovi nikdo nechtěl vůz půjčit na vyzkoušení. „Vůbec jsem to neuměl. V prudké zatáčce jsem přejel do protisměru a na železničním přejezdu mě to vyhodilo ze sedačky. Netušil jsem totiž, že nezatížená zadní náprava je tvrdá jako prkno,“ vzpomíná majitel. Ani tím ale jeho nadšení neochladlo. „Samozřejmě jsem musel mít zázemí. Takže jsem kvůli pragovce stavěl montážní halu, kde parkuji. A tak to jde dál, všechen čas i peníze rád investuji do své veliké záliby. Kromě toho, že jsem vydal omalovánky, mám spoustu knížek, fotek, prospektů, příruček i klíčenek,“ ukazuje nám pyšně ve svém království.

Jako hlava rodiny s malými dětmi se sice musel s rozměrným koníčkem uskromnit, zato teď dělá radost jiným. Jezdí na dětské dny, pivní slavnosti a vozí svatby. „Na sedačce je ženich a maminka obkročmo na motoru mezi námi,“ zubí se Václav a hned nám ukazuje, jak se do kabiny leze. Nepochybujeme o tom, že to pro maminku musí být silný zážitek. Naštěstí se nemusí bát, že by se někde umazala. Václavovo auto je uvnitř jako z cukru. Jak sám přiznává, na druhý pohled je to olejnička. Proto si postupně z náhradních součástek repasuje podsestavy na stavbu druhé pragovky. Ta prý bude jako nová. Už se těšíme, na silnicích je totiž dnes Praga S5T velkou vzácností. Řízení je ale pořádná dřina – než Václav zaparkuje, jen se z něj leje. Prostě nadšenec!

Podobnost není náhodná

Pokud vám Praga S5T přijde skoro stejná jako známější V3S, nejste daleko do pravdy. Když se totiž v roce 1953 objevila v provozu třítunová terénní vejtřaska, ukázalo se, že ani přes dovolených silničních pět tun zatížení se stálý pohon tří náprav nevyplatí do městského a mimoměstského provozu. Proto vznikla z nouze v roce 1957 čistě silniční dvounápravová Praga S5T, kde byla poháněna pouze zadní zdvojená kola. Uvezla pět tun na korbě a dalších šest na valníku. Později dokonce 6 a 8 tun. Řadu dílů včetně vznětového šestiválce Tatra T 912 přitom model sdílel s vétřieskou. Zajímavostí je, že ke konci výroby uměla S5T pelášit maximální rychlostí 80 km/h. Mezi lety 1957 až 1974 se vyrobilo 50 000 kusů včetně vylepšených modifikací druhé a třetí série. Zatímco terénní Praga V3S odolávala tlaku moderních nástupců až do 80. let, zastaralá S5T byla nahrazena licenčními vozy Avia A15/A30. Ač ji v užitečné hmotnosti ani mnoha dalších ohledech nepřekonávaly, bylo potřeba uvolnit pro ně výrobní linky.