Mika Häkkinen: V civilu jsem krotký

Vzpomenete si, kdy jste vzal poprvé do ruky volant?

Hodně brzy. Byly mi jen dva roky, logicky jsem tedy ještě zdaleka nedosáhl na pedály. To za mě dělal táta a já kroutil volantem po lesíku a polní cestě na naší chatě jako zběsilý.

A reálně, bez asistence táty, jste začal s řízením kdy?

V pěti letech, mám na to i fotografické důkazy datované poznámkami na rubu zažloutlých snímků z roku 1973. Zároveň jsem tím nastartoval závodní řízení, protože jsem na okruhu Keimola usedl za volant motokáry. Nezapomenutelný zážitek a můj opravdu velký den!

Rozhovor Mika Häkkinen

Autor: Svět motorů a archiv

Pamatujete si ještě, jak vaše první motokára vypadala?

Aby ne! Šlo o značku Zip, táta ji koupil od slavného rallyeového jezdce Henriho Toivonena. Vedle běžné práce si otec šest let přivydělával jako řidič taxíku, abych mohl s motokárou, řízením a potažmo závoděním vůbec začít.

Byl táta i vaším prvním učitelem?

Ano, jako asi u každého kluka. Ale první poznatky k řízení mi dávala celá rodina.

Máte to tak i se svými dětmi?

Nejstarší Hugo šel nějaký čas v mých stopách, závodil v motokárách, ale pak se rozhodl pro fotbal. Pravda, snažil jsem se ho trochu přemlouvat, aby u motokár zůstal. Ale vášeň, kterou pro závodní řízení potřebujete, mu vnutit neumím. A teď už by to ani nemělo cenu. Přece jen mu bylo sedmnáct. Řídit však umí dobře, to je hlavní.

Dětí ale máte hned pět…

To je pravda, ale dcery Julii, Ellu a Lynn asi do závodění nepoženu. A Daniel je přece jen ještě malý. Ale na klín si ho za volantem už taky posadím a trošku na něj zatlačit zkusím, však mě znáte. Takže uvidíme, co za pár let bude.

Je prosinec, za dveřmi Vánoce a také začátek zimy, která bývá pro většinu řidičů těžším obdobím než léto. Jak vadí vám, když na silnice mrholí a sněží?

Nijak. Vážně. Déšť a sníh jsou naopak ideálními společníky na pravé řidičské učení. Rodiče mi vždycky říkali: „Miko, nenadávej na počasí! To horší tě naučí šoférovat mnohem víc a líp, než když je sucho a pálí slunce.“ Měli absolutní pravdu.

Každý řidič má v autě návyky, ale i věci, co mu nemohou v autě chybět, ať je zima, nebo léto. Myslíme tím rádio, žvýkačky, kapesníky. Co je to u vás?

Vždycky mám po ruce rád láhev s vodou. Ta hlavní tekutina, co mi v autě nesmí chybět nikdy, je ale jiná. Schválně, která to je, co myslíte?

Káva?

Kdepak…

Necháme se poddat…

Benzin!

Ten je pro vás tedy tím nejdůležitějším?

Spolu s pneumatikami. Dobré pneumatiky, to je základ každé jízdy. Zbytek už záleží na řidiči.

Jaký řidič jste na běžných silnicích vy sám?

Vcelku krotký. Jezdím podle předpisů, rychlost nepřekračuji, ostatně i děti jsou raději, když mohou koukat z okna a krajina či město jim jen neletí před očima jak splašený film. Něco dokazovat si rozhodně nepotřebuji. Vyřádím se na okruhu, když potřebuji. Třeba se Světem motorů, hned jak tenhle rozhovor dokončíme, co říkáte?

Rádi. Je to pro vás na okruhu pořád adrenalin?

Adrenalin bych neřekl, spíš zábava. Na krev, tedy na sto procent, nejdu už ani na okruzích. Stačí mi bohatě nějakých osmdesát a pořád je to švanda. Doba, kdy jsem ve formuli 1 musel jezdit na limit stůj co stůj každé dva týdny, mi rozhodně nechybí. Jsem naopak rád, že už si na limit sáhnout nepotřebuji, a i tak si umím řízení užívat. A taky se na mě podívejte: už přece jen nejsem tak mladý.

Zato zkušený. Za život jste řídil stovky aut. Prozradil byste nám tři, která vám utkvěla nejvíc v paměti?

To je mnohem jednodušší otázka, než si myslíte! Na prvním místě McLaren. Na druhém McLaren. A na třetím McLaren.

Dobře, dostal jste nás. Tak zkusme jiný kvíz. Kdybyste měl dát čtenářům Světa motorů tři rady, jak být dobrým řidičem, co byste poradil?

Zaprvé uvědomit si limity – své i samotné silnice, jejího profilu, povrchu. Nikdy nesmíte jít za ně. Předně nejet rychleji, než se v daném místě má. A za volantem se soustředit skutečně na samotné řízení, a ne deset věcí kolem. To je naprostý základ. Zadruhé – a to mám docela odkoukané u vás z Česka – dodržovat bezpečnou vzdálenost. Předejdete tím mnoha nebezpečím. A zatřetí mít v dobré kondici samotné auto – hlavně pneumatiky.

Co to znamená?

Jezdit v zimě na zimních a v létě na letních. Samozřejmě záleží na zemích, kde člověk řídí. Itálie není Finsko, stejně jako prosincové Česko není prosincové Portugalsko. Důležité také je, zda řídíte často po dálnicích a jezdíte tedy spíš rychleji, nebo den co den poskakujete po dlažbě ve městě. Ale základním střídáním zimní versus letní pláště podle ročního období určitě chybu neuděláte.

My Češi si asi nejvíc ze všeho stěžujeme na stav silnic. Vy po nich u nás jezdíte docela pravidelně. Jaké jsou ve srovnání s těmi ve Finsku?

Nemyslím si, že české jsou tak špatné, jak říkáte. Znám tedy hlavně dálnici z Plzně – a ta je v pohodě. Ale jezdívám i po okreskách – a neřekl bych, že se od finských nějak zvlášť liší. Nejsou excelentní, ale ve světovém měřítku docela dobré. A že jsem jich sjezdil dost. To mi věřte.

Věříme. A co samotní Češi? Jací jsou podle vašich dojmů řidiči?

Jako v každé zemi: dobří i špatní. Milí i nervní. Já si obecně nemohu na Čechy stěžovat, mám váš národ opravdu rád. Jste družní, umíte se bavit, máte výtečné jídlo a pivo. Takže nechápu, jak můžete tak často jezdit autem, když máte v zákoně nulovou toleranci alkoholu.

Za volantem možná o to víc nadáváme…

Tak to nemohu sloužit, česky toho moc neřeknu. Leda tak „dobře“ a „děkuji“, což určitě nejsou nadávky.

Za ženu jste si vzal Češku, máte s ní tři „české“ děti. Nejstarší z nich, Ellu, jste dokonce přivedli na svět v Plzni. Jak v autě mluvíte, když jedete pospolu jako rodina?

Já mluvím finsky, Markéta česky. Do toho moje děti, když počítám i Julii z prvního manželství, brebentí francouzsky a anglicky, takže je to docela psina. Česká slovíčka pochytávám pořád, ale musím přiznat, že čeština pro mě není ani po letech zrovna nejsnadnější jazyk na světě.

Necháváte manželku Markétu řídit?

Jasná věc. Vždyť v Česku to zná lépe než já. Ale řídí, i když jsme v Monaku. Klidně jí přenechám jak mercedes, tak svou největší chloubu - mclaren.

Asi nejtěžším okamžikem vašeho života byla nehoda při tréninku na Velkou cenu Austrálie v roce 1995. Jak vás změnila jako řidiče?

Hodně. Nejen coby řidiče, ale i jako člověka. Od té chvíle si víc než dobře uvědomuji, že můžu úplně všechno ztratit během setiny sekundy. Vzpomínám si, že když jsem se tenkrát probral v nemocnici, nebyl jsem si jistý vůbec ničím. Jestli vidím, zda hýbu rukama, nohama. A co museli v mém komatu prožívat rodiče! Je to už přes dvacet let, ale následky téhle nehody cítím dodnes. Obličej mám napůl ochrnutý, neslyším úplně dobře na jedno ucho.

Co teď vlastně děláte?

Zůstal jsem u aut. Už nějaký čas jsem ambasadorem kampaně „Never Drink and Drive“ Johnnieho Walkera a zhruba před rokem jsem začal pomáhat fi rmě Nokian. Vedle toho spolupracuji s bankou UBS a také investuji. Hodně mě v tomto směru chytl internetový projekt iNZDR. Funguje na principu sociální sítě propojující slavné lidi s obyčejnými. A letos jsem se také vrátil ke svému osudu – McLarenu. Spolupracuji s jeho marketingovým oddělením, s partnery i s vedením. Víte, McLaren jsem vždycky považoval za svůj domov, a i když jsem stál mimo stáj, v mém srdci měl pořád pevné místo.

A co závodění?

Jak jsem řekl, to profesionální mi nechybí a vracet se k němu s padesátkou na krku určitě nebudu. Bohatě mi stačí svezení, co si teď dopřejeme spolu. Dobrá?

Dobrá.

Tak jdeme na to!

Autor: Svět motorů a archiv