Třicet let jezdí ruskými vozy: Život na Volze
Jan Frk se od mládí věnuje vozům GAZ Volha. Provezl nás v nich překrásnou krajinou Pošumaví.
(více v čísle 30/18)Pomezí Šumavy umí nabídnout čarokrásné výjevy. Ze strmých kopců stoupá pára, lesy jsou temně zelené a na loukách kolem se pasou krávy. Kouzlo okamžiku pak dokresluje vozidlo, za jehož volantem sedíme: zachovalá Volha 24.
Když ji tenkým volantem vodíme serpentinami kolem obce Ktiš na Prachaticku, rychle se nám tento vůz dostává pod kůži. A není to jen skoro luxusním interiérem s palubní deskou vykládanou dřevem a s rozměrnými křesly. Velký čtyřválec objemu 2,5 litru zabírá prakticky od volnoběhu, řazení dlouhatánskou pákou jde lehounce, a ta jízda! Auto se pohupuje jako starý mercedes a my se za překvapivého ticha klidnou jízdou posunujeme krajinou.
To, že se volha ukazuje v nejlepším světle, však není jen tak, stojí za tím dlouholetá práce jejího chovatele Jana Frka. Ten je nejen jedním z předních českých odborníků na značku s jelenem ve znaku, ale dokonce i provozovatelem jediného autorizovaného servisu značky Volha na českém území.
Celoživotní vášeň
„Když jsem se učil na karosáře, původně jsem měl jít na škodovky. Jenže mistr mi řekl, že na ně je vše k mání a více se naučím na volze. A já tak začal díly vyrábět z tabulí plechu,“ popisuje Frk, jak se dostal k ruské technice. Jeho prvním vlastním vozem se tak logicky stal právě ten s nápisem GAZ ve znaku.
„S výjimkou krátkého období v devadesátých letech jsem pak už vždy nějakou volhu vlastnil,“ vysvětluje. V garáži se mu za tu dobu vystřídalo asi dvanáct aut, včetně řady rarit. V drtivé většině případů se ale jednalo právě o modernější variantu 24, vyráběnou od sedmdesátých let, kterou v bývalém Československu proslavila především Veřejná bezpečnost a vozy taxislužby.
K Frkovi se za tu dobu dostala i řada unikátů: „Třeba na vývozní dieselový model z Belgie jsem čekal deset let. Viděl jsem jich spoustu, ale jen pár byly skutečné originály s jinými tlačítky nebo zadním stěračem,“ odkazuje na model, do kterého byl v Beneluxu montován francouzský motor shodný s tím třeba ve Fordu Sierra.
Až na vrcholky hor
Pro Frka ale nikdy nebyly volhy jen leštěnkami v garáži. „Běžně jsem s nimi jezdil po Evropě na dovolené, byl jsem třeba v italské oblasti Tramín, ve Francii, na Ukrajině,“ popisuje s tím, že v kombi se dá i perfektně nocovat. Ostatně jedno unikátní kombi vlastní dodnes: „Jedná se o vyřazený hasičský speciál, kterému nechybí ani ochranný rám nebo původní maják a vysílačka. Dali jsme do něj ale moderní motor se vstřikováním,“ směje se, když krásně zachované auto s burácením startuje. Po společně stráveném odpoledni postupně vášni pro ruské železo také stále více propadáme. „Jsou to pohodlné limuzíny. Při správné údržbě jsou navíc auta neskutečně bytelná, za nic obyčejného bych je neměnil,“ loučí se s námi Jan Frk, když nastupuje do dalšího unikátu. Posledního modelu 31105, který se k nám před deseti lety dostal jako nový z Užhorodu.
Závěr dobového testu Světa motorů (28/1972)
„Volga GAZ 24 je jediným vozem této třídy na našem trhu, nepočítáme-li malé množství automobilů Tatra 603. Jen díky ní lze například zajistit potřebnou obnovu vozového parku taxislužby a socialistických organizací, nehledě na možnost uspokojit poptávku těch motoristů, kteří potřebují či žádají velký vůz. Je proto potěšitelné, že vozy Volga, které si již brzy po zahájení dovozu k nám koncem padesátých let vydobyly dobrou pověst, se dočkaly potřebné modernizace. Podle prohlášení zástupců Avtoexportu výrobce v nejbližší době připravuje dalších takřka 20 změn, po jejichž realizaci nová volga bez potíží vyhoví doporučením EHK. Sami jsme viděli, že v moskevském výzkumném ústavu motorových vozidel nejen dokončují vývoj nového šestiválcového motoru, jenž podstatně zlepší dynamické vlastnosti vozu, ale neméně intenzivně se zabývají problémy pasivní bezpečnosti vozu. Při výborných podmínkách, které pro tuto práci mají, je reálná naděje, že tvůrci Volgy GAZ 24 v krátké době dosáhnou cíle, který si vytkli – dosáhnout úrovně špičkových výrobků této třídy.“