ROZHOVOR s Šéfkuchařem Radkem Kašpárkem: Polovina receptů vzniká v autě!

Sraz si potvrzujeme v ulici U Milosrdných na Praze 1. Přímo v jeho michelinské restauraci Field. Zaměstnanci šturmují, neboť za hodinu a půl podnik oficiálně otvírá. Šéfkuchaře Radka Kašpárka, kterého čtenáři mohou znát rovněž coby porotce televizní soutěže MasterChef, jako by se všudypřítomný šrumec netýkal: usmívá se, hází fórky, dolívá do sklenic vodu, jakmile ale zapínáme diktafon, okamžitě přepíná do profesionálního módu.

Jak se podobá kuchařina a řízení auta?

V preciznosti? V adrenalinu? Ještě mě napadla rychlost, ale u ní to není tak jednoznačné.

Proč? Když vaříte vy, tak nám to přijde svižné dost…

Ale když připravujeme věci, máme je nakrájené, nachystané, jedeme vše pomalu. Člověk si s tím musí vyhrát, čímž se dostáváme zpátky k preciznosti.

Za volantem jste taky precizní?

Myslím, že ano. Jezdím bez nehod, bez přičtených bodů. Nejsem ten typ, který by to na dálnici roztáčel.

To zní až moc růžově. Nějaký zlozvyk aspoň musíte mít?

Občas, pravda, si ráno v kolonách

přečtu v mobilu SMS. Nicméně slibuju, že se pokusím tenhle nešvar odbourat.

Slyšeli jsme, že jste pověrčivý…

Šíleně! Když se třeba otevíral Field, dostal jsem od našeho zahradníka sušené čtyřlístky a dodnes si je schovávám v kanceláři na stejném místě. Nebo když chodíváme s kuchaři kouřit, tak mám vaťák, který je tady od začátku. Nebyl praný sedm let. Dokážete si představit, jak asi vypadá. Já jsem si ale slíbil, že nemůže jít nikdy do pračky, protože v něm nosím své štěstí. A v kuchyni nám ještě visí podkova.

Kdybyste nějakou věc neměl, tak by vás to rozhodilo?

Tak bych byl úplně v háji. A aby se mě držely peníze, tak sbírám šupiny do pytlíku. Už jich mám v kuchyňské lince asi půl kilo. Nikdy je nevyhodím. Stejně tak nosím „dvoueurovku“ v peněžence.

Co vozíte v autě pro odehnání smůly?

Na zrcátku mám křížek a na palubku mi manželka koupila pro štěstí porcelánového anděla.

Mimochodem, zapálíte si v autě cigaretu?

Vůbec, jedině před jízdou, ale v interiéru nikdy. Auto musí zůstat ve vůni. I když jedu do Ostravy k rodičům, což by k tomu svádělo. Dám si radši dvě tři zastávky a potom frčím dál.

Čím aktuálně jezdíte?

Kiou Proceed  a nyní primárně Toyotou Highlander, protože máme čtyři děti. Čtvrté je jedenáctiměsíční kluk, takže na kočárek a další věci jsme potřebovali něco rozlehlejšího. Velká rodina holt vyžaduje velké auto. Ostatně to vše díky spolupráci s Autobondem. 

Dovolujete dětem v autě jíst?

Však to znáte. Když si člověk koupí fungl nové auto, tak několik úvodních chvil si říká, jak se uvnitř jíst nebude. Následně ale obměkne – a to je taky můj případ. Čili uklízím různé bonbony, papírky, obaly. Už jsem si ale zvykl.

Vzpomenete si na svou vůbec první jízdu?

Velmi dobře. Brácha mi dovezl favorit na Vysočinu ke tchyni a já musel večer do Prahy. Naprostá hrůza, já měl tep snad 220.

Kdy jste si udělal papíry?

Právě že docela pozdě, až ve čtyřiadvaceti letech, načež jsem od rodičů dostal zmíněnou Škodu Favorit. Jinak já nebyl ten kluk, který na vesnici dováděl před osmnáctými narozeninami. U mě to bylo tak, že jsem šel ve dvaceti do Prahy, kde jsem neměl potřebu vlastnit auto. Všude jsem se dopravil metrem. Až postupem mě začalo řízení bavit.

Jak probíhala autoškola v hlavním městě?

Zajímavě. Teď se mi vybavila první jízda. Začínali jsme na Václaváku, v ranní špičce. Pak jsem pokračoval k I.P. Pavlova, kde byly šílené rozjezdy do kopce. Navíc jsem měl instruktora bývalého boxera, který mi sám říkal, že je psychopat. Než jsem vyjel kopec k „Ípáku“ - tak mi dal dva granáty do kolena. Nakonec jsem ji ale udělal napoprvé. Byla to tvrdá škola, ze které těžím dodnes.

Kterou nejlepší motoristickou radu jste dostal? 

Ta byla určitě od otce. Zpočátku jsem zápasil s podélným parkováním mezi dvě auta a táta mi vždycky říkal, že si musím najet před to auto, abych v zrcátku viděl jeho polovinu. Tou radou se řídím dodnes, byť mi dnes hodně pomáhá parkovací kamera.

Vařil jste někdy v autě?

V jedné televizní show jsme měli pojízdný karavan, kdy jsme si s Honzou Punčochářem a Přemkem Forejtem přichystali snídani. A na vojně v polní kuchyni jsem vařil ve vojenském prostoru Libavá. Nevzpomenu si, co přesně to bylo, ale vím, že šlo o polívku i hlavní chod.

Kdo je z šéfkuchařského tria Forejt, Kašpárek, Punčochář nejlepší řidič?

S Přemkem Forejtem jsem snad nikdy nejel, Honza Punčochář je v pohodě řidič, ale nejlepší jsem samozřejmě já. Tady bych ale vyzdvihnul manželku, která podle mě řídí líp než já. Ona je v tomhle jako chlap, zajímá se o auta, má vážně přehled. Když jedeme ke tchyni, tak to serpentinami od Telče seká neskutečně. Pokud jedeme dvěma auty a já musím jet za ní, tak ji kolikrát problikávám, co blbne.

Dokážete se rozčílit za volantem?

Spíš v minulosti, s přibývajícím věkem mě jen tak něco nerozhodí. Dřív jsem troubil a řval, teď už si ulevím nějakou nadávkou spíš jen tak pro sebe.

Co vás naopak uklidní?

Hudba. Poslouchám devadesátkové songy, to je taková pohoda. Vrací se mi tím vzpomínky na pubertu, na krásná léta v Ostravě. Když jedeme s dětmi, každý si může zvolit jednu písničku, kterou má rád a takhle se střídáme.

Napadají vás v autě taky recepty?

Často. Vždycky si napíšu krátkou rychlou poznámku. Zvlášť na delších trasách. Troufám si tvrdit, že polovina receptů, které se objeví na menu, vznikají v autě.