Přeprava kaprů: Kapříci na cestách
Fotogalerie
13 fotografií
Napadlo vás někdy, kolik a jak toho nacestuje tradiční český kapr, než si na něm pochutnáte při štědrovečerní večeři?
(více v čísle 51-52/17)První kontakt vánočního řízku s autem proběhne v útlém věku ryby, kdy si říká násada. Z líhně putuje do rybníka, ve kterém si bude lebedit. Je k tomu potřeba náklaďák osazený přepravními boxy se vzduchováním. Když z násady po třech čtyřech letech vyroste tržní kapr, přichází výlov a další jízda. My jsme navštívili rybník Musík u středočeských Sedlčan, kde nás zaujalo, že si auta pro kapry zajedou až do vody. „Chce to odhad situace, ale ne vždy se to povede,“ začíná vyprávět Petr Horák, řidič modré scanie táborské firmy Esox. „V Rumunsku jsme tahali celou soupravu osm hodin z bahna traktorem. Prý že je ta cesta v pohodě, říkali mi. A já jim věřil…“
Při výlovu se ryby třídí a na auto cestují pomocí speciálního nakladače, jakéhosi výtahu. Ke krátkému přesunu na sádky, což je v podstatě sklad ryb, zase stačí náklaďák s bednami a vzduchem. Obdobně se pak rozvážejí i po Česku při své poslední hromadné cestě k obchodníkům s vánočními kapry. Jenže drtivá většina našich ryb má objednaný zahraniční zájezd. A to je čas povolat do služby opět Petra Horáka s jeho speciální soupravou.
Bublinky jsou základ
Pár týdnů po výlovu se s kamioňákem potkáváme ve štičí líhni Esox v jihočeském Táboře. „Používáme standardní třínápravový podvozek a dvouosý vlek s kontejnerovou nástavbou. Jen místo kontejneru vozím dvanáct beden na ryby,“ představuje Horák techniku. „Menší auta pro kratší převozy mají obyčejné polypropylenové nádrže. Moje souprava je vybavená dvouplášťovými izotermickými boxy z laminátu. A hlavně propracovanějším vzduchováním, což jsou ty bomby za kabinou, které si zvědavě prohlížíte,“ vnímá šofér naše zaujetí.
„Je tam zkapalněný kyslík, nejdůležitější věc na autě. Nemůže se stát, že by mi došel. V létě vydrží tak na dvě fůry, v zimě víc. Ale plnit jezdím radši pokaždé, když se vrátím do Tábora. Nikdy nevíte, co se po cestě stane. A než riskovat uhynutí nákladu za statisíce…“
Rybí transport má výjimku ze zákazu víkendové jízdy kamionů a řidič musí být kvůli tlakovým nádobám proškolen i na manipulaci s nebezpečnými látkami. Celá souprava proto jezdí v režimu ADR, jako kdyby vozila třeba chemikálie. „Z kyslíkových nádrží vedou rozvody do všech beden a za kabinou mám regulátor, abych mohl množství dávkovat.“ Všechno jasné. Přesto šoféra vyvádíme z míry laickým dotazem. Proč to všechno? Nestačí rybám vystrčit čumák nad hladinu? Vždyť bedna nahoře větrá.
„Kdepak,“ chytá se za hlavu přepravce. „Podívejte se na kapry, které nakládáme. Každý má 2,5 kg i víc. Do bedny jich dám tunu, tedy kolem 400 kusů. Prostorově žádný problém, ale bez přísunu kyslíku by neměli šanci. Kapři sice patří k odolnějším druhům, ale i tak by bylo do hodiny po nich.“ Neskrýváme údiv. Dvanáct beden, v každé čtyři stovky – to je skoro pět tisíc ryb.
„Teď si to přepočtěte na hmotnost. Tuna v boxu, tedy 12 tun živé váhy. Plus voda, auto a vlek, celkem 42 tun. V zatáčkách musím být opatrný. Dá to dvě rány. Nejdřív se do stěn opře voda, pak ryby. Je to za volantem hodně cítit.“
Co policisté? Staví vás, převažují a nechtějí úplateček? „Váží hlavně Maďaři a Rumuni. Jednou jsem měl dvě tuny nad limit, tak jsem si to rychle spočítal, z každé nádrže upustil trochu vody a hned bylo vše v pořádku. Koukali na mě jako na blázna a ptali se, jestli nemůžu odhodit i nějaké kapry. Ale to měli smůlu.“
Candát, problémový pasažér
Během řidičova výkladu nás zaujala poznámka o složité práci s kyslíkem podle druhu ryb. Co všechno o nich musí řidič vědět? „Nejsem expert, ale základní fakta znát musím. V létě je ryba aktivní, tráví potravu a rychle dýchá. Do každé bedny naložím nanejvýš 700 kil kaprů. Teď v zimě klidně přes tunu. Ryby jsou po výlovu na sádkách ve studené vodě a bez potravy, mají zpomalený metabolismus a kapr si dýchne jednou dvakrát do minuty. Stejná dávka kyslíku tedy stačí většímu počtu ryb.“ Docela věda, říkáme si. „ A to je kapr zlatej,“ směje se Petr. „Pstruh, maréna nebo candát, to je jiná liga. Na candáta se špatně podíváte a je zle. Ten musí mít kyslíku naprosto přesně. Dám míň, a během chvilky se udusí. Dám víc, a spálím mu žábry. To pak musím vzduchování častěji kontrolovat, žádnou indikaci v kabině nemám.“
Když už jsme u toho, musíme se zeptat. Dovezl jste někdy cestující břichem nahoru? „Tu zkušenost bohužel mám. Jednou padly na bedně všechny ryby, protože mi právě praskla hadice od kyslíku. Přeprava je plná rizik, proto se snažíme pobyt ryb na autě minimalizovat a skládat ještě ve stejný den, nebo nejpozději ten další. Nejvíc jezdím Polsko a Německo, pak Rakousko, Francii a Slovensko. Extrémem bývalo zmíněné Rumunsko. Při takových dálkách a povinných pauzách se ale nevyhnu tomu, že musím auto občas odstavit. To pak běží vzduchování třeba celou noc.“
Máme Vánoce, a tak se točíme kolem kaprů. Co další ryby? „Kapr vede, ale vozím i amury, tolstolobiky, sumce a štiky. Jsme přece štičí líheň. Jsou to kanibalky. Ty velké si nic neudělají, ale malé, řekněme čtyřcentimetrové, klidně požerou o číslo menší sourozence. Proto se většinou vozí zakryté, ve tmě štika neloví. Potřebuje oběť vidět,“ připomínáme si přírodopis. „Jeden čas jsem vozil sumečky africké. Ti potřebují přes 25 °C, pod 18 stupňů hynou. Pro takové transporty je právě ideální náš kamion s izotermickými nádržemi, které udrží natankovanou teplotu vody,“ doplňuje ještě vzpomínky Petr Horák s jednou nohou v kabině, než se s námi rozloučí a vyrazí na zájezd výběrových kaprů do Gdaňsku.
