Horolezec Radek Jaroš

Rád se hlásí k mottu Ernesta Hemingwaye, že existují pouze tři druhy sportu: box, auta a horolezectví (zbytek jsou jen hry). V tom třetím patří ke světové elitě, bez druhého si nedovede život představit.

Mají hory a vozy něco společného?

Jasně: adrenalin! Navíc jsou auta nezbytným prostředkem, pokud chcete lézt na osmitisícovky.

A co horolezectví s řízením?

Taky trefa. Horolezectví je o umění improvizace. To samé platí pro řízení. V horách musíte čekat zásahy přírody i chyby jiných. Stejně tak na silnici. I na hlavní musím počítat, že lavina na vedlejší nezastaví, že jiný šofér zachybuje.

Výstup na svou třináctou osmitisícovku jste odnesl omrzlinami na prstech a amputacemi článků. Měl jste podobně vážnou nehodu v autě?

Ne, ale v bobu.

Cože?

Využil jsem nabídku Romana Gomoly svézt se s olympijskou posádkou v Altenbergu. Mohlo mě varovat, když mi ukazovali, kdo má kde plastiku ramene a podobně. První jízda byla super, i když jsem se neodvážil otevřít oči a neviděl tak stopy po nožích našeho bobu až na svodidlech koryta. Druhá jízda měla patřit Lucce Borhyové, ale vzdala to a jel jsem místo ní. Najednou řach! A nevěděl jsem o sobě. Kluci vyskákali, zatímco já zůstal ležet v bobu jako v rakvi. Letěl pro mě vrtulník, na hranicích si mě předávali ze sanitky do sanitky.

Co z toho bylo?

Naražená žebra, měsíc jsem se nedokázal natáhnout ani deset čísel pro ovladač na televizi. S čím jste kromě bobu ještě jezdil? Bylo a je toho dost. Prkno na moři, na sněhu, ale i vojenské vrtulníky, roztahované padáky. Nebo třeba válec, když kolem našeho domu stavěli obchvat. A dlouhá léta koloběžka.

Ale!

Zbláznil jsem se do ní a vydrželo mi to do pětadvaceti. Jsem z Nového Města na Moravě, ráje lyžařů, kteří na kolobrndách trénují. Moc se mi to líbilo, tak jsme si podle toho svařili s kámošem svoje – a jezdili: klidně sto šedesát kilometrů denně. Policisté dost prudili, že je nemáme vybavené na silnici.

Takže jste museli po svých?

To já vůbec neumím! V podstatě nechodím. Buď jedu, ať na kole či v autě, nebo běžím a lezu. Když jsem měl vykloubené rameno a musel po Novém Městě chodit pěšky, prožíval jsem úplné déjà vu. Najednou jsem potkával na stejných místech lidi po dvaceti letech a měl oči navrch hlavy. Dvacet let jsem totiž těmito místy nechodil, ale jezdil.

Pořád jsme se moc nedostali ke klasice: motorky, auta. Jak jste na tom s nimi?

Pařez jsem krosil u potoka od dvanácti let, ale pak se od motorek odklonil. Auto jsme doma neměli, začal jsem s ním na vojně. Chtěl jsem jít k výsadkářům, jenže táta mi to rozmluvil, tak jsem zvolil řidiče. Ve třeťáku průmyslovky jsem si udělal kurz a v Nitře pak v druhé půlce osmdesátých let patřil k jednotce, co přejímala veškerá auta do armády ČSSR. Když mě převeleli do Doks k Výzkumnému ústavu pásové techniky, tvořil jsem i návod k obsluze tanku. První vlastní auto jsem ale koupil až se založením firmy na výškové práce. Od té doby jezdím padesát šedesát tisíc kilometrů ročně. Teda desetiměsíčně, protože zbylé dva trávím v horách.

To v autě i bydlíte, ne?

Horolezec Radek Jaroš

Autor: Svět motorů

Když jsme v Česku, vlastně jo. Třeba teď jsem nalítal čtrnáct tisíc kilometrů za dva měsíce a stihl do toho dvě operace prstů.

Jak vypadá takový váš autoden?

Nedávno jsem vyrážel v šest ráno: vyházel sníh od garáže, vycouval, protože jinak se na silnici nedostanu, a šup sto dvacet kilometrů do Olomouce, kde mi fikli dva články. Pak do Prahy na natáčení, odtud do Písku na přednášku a půldruhé hodiny před půlnocí ve vánici zpátky domů. Sedm set kilometrů v den operace. To jsem já.

Jezdíte rychle?

Rád bych jezdil svižněji, ale už jsem se jeden čas blížil s body k polovině a bál se, že bych musel na expedici místo dvou měsíců na rok. Tak jsem začal být hodný a body zmizely.

Pokuty vás tedy netrápí?

Naposledy jsem platil za vlastní blbost: v noci jsem vjel v Karlíně do protisměru. Spravila to pětistovka. Víc jsem u sebe neměl. Ale kdysi…

… co?

Když jsem vyrazil stopem kupovat první auto, měl jsem v kapse čtvrt milionu. V kufru jsem zas onehdy převážel 350 000 korun na expedici a v pionýrských dobách podnikání dokonce milion z banky. Dnes už je to pryč, vše se řeší bezhotovostně, takže u sebe vozím tak pětistovku. Ale často mám štěstí a vyváznu s nulou jako kdysi v Americe.

Povídejte!

To bylo v Kalifornii v roce 2010. Vraceli jsme se z dlouhého výletu, měli strašný hlad, přitom tam potkáte jedno město za hodinu. Když jsme konečně zahlédli rychlé občerstvení, bylo na druhé straně. „Otoč to!“ řekla mi přítelkyně. Nechtělo se mi, tři pruhy tam, tři zpátky. Ale byla noc, nikoho nikde nevidím, tak jsem to na semaforu obrátil. Neuběhly ani tři sekundy a houkačka, vedle nás policejní kára, světlomet do očí. Když policajti viděli vyklepaného bělocha, zase zmizeli. Evidentně spěchali za jiným případem.

Jsou na vás policisté vůbec někde přísní?

Ve Švýcarsku je to mazec vždycky. Jak vidí auto s českou značkou, odstavují. A když pak v našich pasech najdou ještě pákistánská a jiná víza, uf! Jako v roce 2004, kdy jsme jeli s Martinem Koukalem a Petrem Vavrysem do Švýcarska na soustředění před výstupem na Čo-Oju. Totální rozborka auta, a když našli plastovou pistolku, která v autě zapadla Petrovu synovi, roztřískal ji policista o zem a rozšlapal. Nemohl jsem si sáhnout ani pro kapesník, hned sahal po revolveru!

Horolezec Radek Jaroš

Autor: Svět motorů

A co další alpský ráj: Itálie?

Úplný opak. V začátcích devadesátých let jsme tam jezdili na jarní lezení starou avií předělanou pro třináct lidí, sedělo nás v ní šestnáct. První rok jela stěží sedmdesát, takže jsme se třináct set kilometrů táhli dva dny. Alpskými průsmyky padesátkou, kolony v zádech. Ale náš šofér, bagrista z Litomyšle, byl v pohodě. Když mu chcípla na křižovatce, nedbal na troubení a klidně se začal hrabat v motoru. Druhý rok už měla avia nový diferenciál a zvládla dálnici. Zato jsme zabloudili v Janově, i s vlekem vjeli do slepé uličky a sekli se v ní. Museli jsme ručně odnosit několik místních aut ze zatáčky, abychom se otočili.

Máte takové zážitky pořád?

Vždy a všude. Začalo to už v roce 1989, kdy jsme jeli splouvat termální řeky do Maďarska a v barkasu vezli dokonce náhradní motor. Co myslíte? Došlo na něj! V Pamíru nás zase cestovalo dvacet na korbě s uhlím, byli jsme tam první cizinci od Němců v šedesátých letech a místní na nás řvali: Hitler kapút! Koukali na nás jako na zjevení, Evropany tam neviděli desítky let. Ale třeba v nepálské metropoli Káthmándú se takhle cestuje dodnes. Horolezci na náklaďáku, místní rodina na motorce. Táta řídí, máma za ním drží v náručí novorozeně, další děti sedí na světle i nádrži. Šílený provoz, dva miliony obyvatel, ale nehodu jsem tam ještě neviděl.