Lidé se zajímavými vozidly: Mula z Hradní stáje
Fotogalerie
10 fotografií
Není to žádná leštěnka, ale i po letech schopný pracant. Sice rozvážnější, avšak stále při síle. Za funkčním jednobudkovým valníkovým Multicarem M22 jsme se vypravili do Mukařova u Prahy.
(více v čísle 15/14)No jasně, za Husáka v 70. letech opravdu multikára jezdila na Pražském hradě. V sezoně vozila spadané listí, posečenou trávu a pomáhala v zahradách a sklenících, v zimě se starala o odklízení sněhu a rozvážela posypový materiál. Těmito slovy potvrzuje Pavel Kellner, jeden ze čtyř majitelů tohoto skvostu, naše kusé informace z prvního oťukávání. „Jen musíte být připraveni na to, že naše Džamilka byla a je pracovní. Tak nečekejte žádný nový lak ani vypulírované kliky,“ dodává.
A skutečně. Když do Mukařova přijíždíme, stojí a čeká v tiché venkovské ulici. Lak na karoserii má už hodně poškrábaný a na mnoha místech z něj vykukuje rez, ale zelená barva je pořád původní. A ten zvuk, když na náš pokyn usedne řidič za volant a vůz nastartuje! Naftová osmistovka se rozběhne jak na drátkách, prvotní šedomodrý dým se rychle rozplyne. Vůz, dle odborné terminologie vlastně pojízdný pracovní stroj bez přidělené registrační značky, se rozvážně vydá na krátkou okružní jízdu. No paráda, funkčních dvaadvacítek už dneska moc nejezdí.
Zajímá nás, jak se vlastně čtyři chlapi ze sousedství k takovému vozítku dostali. „Někdy počátkem 80. let jsme se dozvěděli, že by byla k mání vyřazená, ale funkční multikára. Sháněli jsme tenkrát nějaký postrk na stavbu domu, přemýšleli i o vození dřeva z lesa. Prostě jsme si mysleli, že ji využijeme,“ vypráví Pavel Kellner. Protože v té době se nákladní auta nesměla prodávat soukromým osobám, bylo to vše tak trochu riskantní. Nakonec však dali dohromady požadovaných 10 000 korun, což byly tenkrát poměrně velké peníze, a multikáru koupili.
Dalším problémem se ukázala skutečnost, že auto bez značek muselo projet přes půlku Prahy a dál na venkov. Nikdo ze čtveřice nových majitelů si sebe při takové jízdě neuměl představit. „Chlapík, který nám koupi zprostředkoval, se však nabídl, že nám ji i přiveze. To byla docela odvaha, ale zvládl to s trochou drzosti bravurně. Na valník naložil starou psí boudu, údajně vyřazenou od Hradní stráže, na zbytek korby naházel písek, zapíchl do něj lopatu a vyrazil,“ směje se majitel. První a vlastně zatím jediná delší cesta maximální rychlostí 23 km/h sice multikáře trvala údajně několik hodin, ale nikde prý řidiče nestavěli. Dojel bez potíží jak z pohledu kontroly všudypřítomných příslušníků VB, tak co do spolehlivosti vozu. Pavouky z výfuku prý vyhnal, ještě než z Hradu vůz dojel k Vltavě.
Valníková multikára pak v dalších třiceti letech skutečně vozila natěžené dřevo z lesa, s její pomocí stojí nebo jsou zcela zrekonstruované tři domy. „Zaplatila se už dávno, ušetřili jsme s ní tisíce korun za dopravu materiálu i při likvidaci stavebního odpadu,“ vypočítává Kellner. Teď už podle něj Džamilka, jak ji s láskou pojmenovává podle hrdinky starého filmu, víceméně zaslouženě odpočívá. Ale není to proto, že by už pracovat nemohla. Spíše je to otázka náhradních dílů, především součástí brzd. Naštěstí jezdí jen pomalu, a tak brzdění zvládnou i již vysloužilé a zarezlé brzdové válečky. Za dobu svého fungování v Mukařově a okolí prý prodělala jen pár malých oprav. „Bylo třeba například nanýtovat spojkové obložení, sem tam rozhýbat prorezlé brzdy a také nahradit zubem času rozhlodanou pojistkovou skříňku,“ loví v paměti majitel.
