Jak se žije s vírníkem: Jezdí, létá a dá se koupit!
Fotogalerie
10 fotografií
První skutečné použitelné a dosažitelné létající vozidlo postavil Čech Pavel Březina. Jeho vírník stojí necelé tři miliony a přináší novou dimenzi cestování.
(více v čísle 20/17)Pavel Březina se stal před pár týdny ze dne na den národní celebritou, když se vydal se svým vírníkem do centra Prahy na kafe. Vždyť je to sen – letadlo, které má silniční homologaci! O to víc nás potěšilo, když bez váhání kývl na reportáž a vzápětí dokázal výhody stroje při operativním přemisťování na místo schůzky – bez kolon a otravného zdržování v provozu.
Při setkání naživo nám pak spadla brada. Ač je Pavel Březina velmi úspěšný podnikatel v celosvětovém měřítku, působí skromně a úspěchy se nechlubí. Dokonce sám říká, že se nechal k cestě na Václavák umluvit. S vírníkem už přitom procestoval republiku i Evropu křížem krážem v létě i zimě a na cestování ho používá raději než auto.
Krása pohybu
Pravidelní čtenáři vědí, že se Svět motorů nebojí přinášet reportáže ze závodních okruhů, bojových vozidel, a dokonce ani letadel při sledování silničního provozu. Ale ve vírníku jsme nasazovali život poprvé.
Nad redaktorským metrákem živé váhy ještě Pavel mávl rukou, ovšem při zavírání kabiny už se musel zadní pasažér trochu sklonit. A jakmile se za zády rozvrněl čtyřválcový motor Rotax, nebylo cesty zpátky. „Kartička pojištěnce zůstala dole!“ probíhá hlavou, zatímco se létající aparát zdvihá z letňanské dráhy.
Vystoupáme do sta metrů a najednou přichází katarze – pohled do krajiny, lány žluté řepky pod námi a svět je najednou krásnější. Dokonce i zprvu těsná kabina je hned víc než dostatečná a začíná být komfortní teplo. Cestovní rychlost je 160 km/h, a hlavně letíte přímou cestou. Z Přerova do Hannoveru cestuje Pavel za čtyři hodiny, nejdelší jeho přelet trval devět hodin v kuse. Prostě skvělá forma přepravy kamkoliv.
Rytíři nebes
Za chvíli se Pavel nechává povzbudit leteckým fandovstím pasažéra a předvádí, kterak stroj vykrouží ostrou zatáčku s prudkým náklonem, dokáže se ve vzduchu zastavit a vejde se i na náhodně nalezené modelářské pidiletiště pod námi. Už to vypadá, že na posekanou plochu o velikosti větší předzahrádky opravdu přistane, když zase přidá plyn a odlepí se.
Majstrštyk přichází teprve v okamžiku, kdy ukazuje, že ani po zhasnutí zadního tlačného motoru vírník nespadne. Stačí sklopit příď k nabrání rychlosti – asi jen tolik, aby pasažér zbledl při hypnotizování místa předpokládaného závrtu, a už se ofukované listy rotoru nad hlavou roztáčejí natolik, aby vírník spolehlivě a měkce přistál.
Za okamžik přistáváme zpátky v Letňanech – mohli bychom ale kdekoliv, vždyť na výběh vírníku stačí jen nějakých pět až deset metrů. Na běžně užívané komunikaci to samozřejmě nelze kvůli bezpečnosti ostatních, ale ze vzduchu najednou vidíme, kolik je kde uzavřených cest mezi poli nebo za závorou. Nezastíráme, že nás praktičnost vírníku opravdu nadchla.
Už je lepší verze
Inženýr Březina se dostal k vírníkům oklikou přes paragliding. Jeho společnost je totiž se 45 zastoupeními druhým největším producentem paramotorů na světě. Před deseti lety začala dělat komponenty pro německého výrobce vírníků AutoGyro, ale samotného Pavla tento způsob přepravy zpočátku nenadchl. První vírníky byly otevřené a foukalo do nich, proti paraglidu nepřinášely velkou výhodu. Tehdy však obchodním partnerům slíbil, že až do stroje naloží svou výbavu a bude si moci zatopit, vírník si koupí. „Pak už se nedalo couvnout,“ směje se dnes při vzpomínce na dobu před sedmi lety.
Nakonec ho tento způsob dopravy zcela uchvátil, baví se nízkou letovou výškou a možností sledovat zblízka svět pod sebou. „Létal jsem s ultralighty i normálními letadly, ale tam jste příliš vysoko a nic nevidíte. To mě nebavilo,“ krčí rameny. Vírníkům nakonec zcela propadl, začal je v Přerově sám montovat a školit jejich pilotáž. Do dnešních dnů vycvičili stovku dalších adeptů a prodali už pětačtyřicet strojů. Existuje tedy velká parta nadšenců, kteří se na pár dnů seberou a vydají na společný výlet kamkoliv po kontinentu. „Pravidla jsou volná, třeba cestou do Francie ani nemusím hovořit s žádným řízením letového provozu,“ říká Pavel Březina.
Nestačí jen přidat zrcátka
Po čase ale pilotovi začalo vadit, že je stroj s potenciálem autonomního pohybu připoután k letišti stejně jako normální aeroplány. Odsud už byl jen krůček k úpravě na silniční provoz. „Technicky to nebylo zase tak složité, ale schválení nějakou dobu trvalo,“ přibližuje Březina s tím, že teď už nemusí při příletu na letiště volat taxík k dopravě do hotelu. Prostě si tam jednoduše zajede. To samé platí třeba pro tankování. Na pohled to znamenalo přidat zrcátka, blinkry a světla. Technické změny jsou ale složitější – třeba brzdy na zadní kola včetně ruční parkovací. I tak přestavba z letové na silniční konfiguraci chvilku zabere.
Nevýhodou je zatím jen krátký dojezd 20 km. Stroj se totiž pohybuje prostřednictvím elektromotoru připevněného třmenem k přednímu řízenému kolu – mimochodem vírník se i na silnici řídí nohama pedály, stejně jako směrové kormidlo ve vzduchu. „Už máme připravenu i hybridní variantu s neomezeným dojezdem,“ poodhaluje Pavel s tím, že jednoduše vrtuli odpojí přes spojku. Motor tak bude moci pohánět generátor, který vyrobí dostatek elektřiny pro elektromotory v kolech. Rychlost je omezena na 40 km/h, ačkoliv by se vírník rozjel i na pětašedesát. Kvůli bezpečnosti to ale zůstane i nadále.
Pokud byste si chtěli silniční vírník koupit, stojí necelé tři miliony korun. Zájem je veliký, je tak již jisté, že se zkušenosti z individuálně homologovaného stroje na snímcích přenesou do sériové výroby. Za speciální pilotní kurz dáte asi sto tisíc, přičemž je lepší začínat od nuly, takže vás nemusí zbavovat návyků z letadel. Náklady na servis a údržbu vírníků odpovídají běžnému osobnímu vozu. Masového rozšíření se asi nedočkáme, ale těší nás reálná použitelnost za rozumnou cenu s velkým potenciálem do budoucna.
Znáte vírník?
Jako autor myšlenky vírníku se tradičně uvádí španělský konstruktér Juan de la Cierva, který měl díky rodinným financím dost prostředků na pokusy s letadly s rotující nosnou plochou. Začátky byly krušné, první prototyp s protiběžnými rotory příliš nefungoval a u druhého hrozilo převrácení, takže nikdy ani nevzlétl. Létání se nakonec stalo Ciervovi osudným. Zajímavostí je, že se vírník Cierva C.30 už ve 30. letech objevil v Československu. V letech 1934 až 1937 měl jeden působit v Baťově letce, kde sloužil k přepravě firemní pošty mezi Otrokovicemi a pražskými Kbely. Oblibu si získaly i po roce 1948, kdy vznikl oficiální Rotorklub. Dokonce byl zaznamenán i pokus o úlet za hranice, asi proto režim vírníkovému létání příliš nepřál.
