Dělníkem v automobilce na vlastní kůži: Jeden ze 750

Až mě vyhodí z práce, půjdu dělat na pás s čistou hlavou. Kolik takových povzdechů už jsem slyšel. Po aktuální zkušenosti v kolínském TPCA ale vím, že je všechno jinak. Předně teď do výroby nenabírají. A hlavně by mě asi ani nechtěli, protože jsem měl do šikovného Ferdy Mravence vždycky daleko.

Byl jsem sám zvědav, nakolik se osvědčím v první automobilové linii – tedy na výrobní montážní lince. Na jejím začátku přijíždí na pásu karoserie z lisovny, svařovny a lakovny, na konci odjíždí kompletně celý vůz ke kontrole jakosti. Za dvanáctihodinovou směnu v Kolíně zhotoví celou pětistovku městských Toyot Aygo, Citroënů C1 či Peugeotů 107. A na každé z aut si při práci sáhne 750 lidí. Dnes jsem jedním z nich…

Šikula do výroby

„Do ostré výroby vás nepustíme. Trvá týdny, než se zaměstnanci dostanou na linku. A i potom dělají jen omezené úkony pod dohledem,“ upozorňuje mě hned na úvod Radek Kňava, mluvčí automobilky s celkem dvěma a půl tisíci zaměstnanců. V tuhle chvíli si ještě myslím, že se jen bojí, abych jim nestrhl normy. Přesto si nakonec sáhnu i na auto na „ostré“ lince.

Hurá, budu rotovat!

Kromě pevných bot a montérek fasuji kšiltovku, příšerně otravné brýle, špunty do uší a žlutou helmičku, kterou si ale na hlavu neberu. Než na cokoliv sáhnu, je nutné obléct si nátepníky na zápěstí a rukavice. Dolů musí hodinky, prsteny, řetízky a z kapsy mobil. Ten si však tajně nechávám – byl bych bez něj jako bezruký. Než mě pustí do výroby, musím absolvovat bezpečnostní školení. Naštěstí zrychleně – jinak to trvá několik týdnů. Odteď se coby dělník nazývám „operátorem“. Musím se naučit nejprve jednu dovednost a postupně přidat druhou, abych mohl rotovat – tedy střídat více pracovišť. To proto, abych se na jednom jednostranně nenamohl. Nakonec zjišťuji, že i na takovou prkotinu jako nabrání a přišroubování šroubků tady existuje přesně stanovený a hlídaný postup. Kdo ho nesplní, nejde prostě dál. Smysl to ale má – abych pracoval co nejefektivněji, nejkvalitněji a nezranil sám sebe (v dalších hodinách vytrvale pracuji na provrtání své dlaně nesprávně drženým šroubem či vrutem). Postupně operátor na lince přidává další dovednosti, až jako profík rotuje hned na čtyřech místech. Ta se mění po dvou hodinách, aby se na poslední dvouhodinovku zase vrátil na první pozici. Jenže o tom si nechávám pouze snít v prostoru vyhrazeném šidítkům a po ostré lince mohu jen smutně pokukovat.

Jsem nekňuba

„Nejprve se musíte rozcvičit,“ vítá mě sympatický Jiří Sedlák, který bude trénovat a dohlížet, abych si neublížil a nic nezničil. Čekám pohybová cvičení, místo toho mi ukazuje krabici s vyhřívanou parafínovou lázní. „Hlavně po ránu si v ní mohou zaměstnanci na lince prohřát a prokrvit dlaně,“ překvapuje mě. Ženy prý za totéž dávají na kosmetice kolem dvou stovek. Už vidím drsné chlapy, jak si po ránu máčejí dlaně. Prý je o to ale celkem zájem…

A už to začíná, po procvičení s míčky – už tady zrovna neexceluji – přichází na řadu noční můra: vybrat z hromady šroubků jednou dlaní právě čtyři, nebo pět (protože právě tolik je potřeba pro přišroubování nějakých dílů), a ještě si jeden z nich podat správně hlavičkou k sobě. Oni se snad zbláznili, vždyť to nejde!

Nakonec to nějak horko těžko zvládám, ačkoliv mi pravidelně jeden z nabraných čtyř až deseti šroubků padá na zem. Tak teď do ruky pneumatickou utahovačku a montovat. Nejprve šrouby, poté matky. Na čas nezvládnu napoprvé ani jedno. O další pokus se ani nesnažím a hned jdu na jiný z osmi trenažérů. Počáteční nadšení opadá – copak jsem fakt tak nešikovný? „Zaměstnanci se to učí týdny, po zácviku byste s tím neměl problém,“ uklidňuje mě laskavě Jiří.

Lepší neudělat

V krátkém gardu rotuji na ostatních pozicích. Nasadit a utáhnout brzdové hadičky, spojit trubky od chladiče nebo zapojit konektory. Jako relax beru nalepování výrobních štítků do určeného prostoru (tady se mi vede, heč) a zkušeně se trefuji i samolepicími terčíky na vykroužené otvory. To by snad dokázalo i dítě, ne? „Jenže to musíte zvládnout v určeném časovém limitu. Horší je udělat úkon špatně než vůbec. To totiž další kontrola zachytí,“ říká Jiří, zatímco mi za ušima zazní povědomá melodie. Snad Ovčáci, čtveráci? „Každý zaměstnanec má povinnost zastavit linku v okamžiku, kdy zjistí nějaký nedostatek,“ vysvětluje můj opatrovatel. Jakmile dělník zatáhne za žlutý provaz, linka se zastaví, rozsvítí se tabule a současně zazní jedna z mnoha melodií pro přivolání nadřízeného.

Po pár hodinách mám výcviku dost. Klobouk dolů před rutinními zaměstnanci. Nakonec si na červenou toyotu na lince stejně sáhnu – když se přes oběd zastaví linka, mohu si přidělat polstrování dveří, šroub předního nárazníku a hlavici řadicí páky. Dělám, jako že nevidím, že to po mě kontrolují a opravují. Přece jen do výroby hned tak každý začátečník nesmí, ale aspoň jsem přičichl…

Tři otázky pro Jiřího Sedláka, vedoucího tréninku pro sekci montáž

Proč se musím učit na trenažéru?

Na montáži je zhruba dvě stě pracovních pozic a všechny se nelze učit nasucho. Proto jsme vybrali jen nejzákladnější dovednosti, které musí každý operátor bezpečně zvládnout. Ve výrobě je to o to komplikovanější, že je auto v pohybu a člověk v časové tísni.

Co když nováček vstupní nácvik nesplní?

Devadesáti procentům lidí to problémy nedělá. Ale najdou se i tací, co vlastně nechtějí pracovat. Vymlouvají se, že jim vadí brýle, obuv či nošení čepic, a hledají si miliony důvodů. S takovými se musíme rozloučit.

Najdou se provozy, kde se mi reálně může něco stát?

Ty jsou úplně všude. Když budete pracovat s utahovačkou, může dojít třeba k její poruše. Nad hlavou se pohybuje linka. Proto máme ochranné pomůcky. Kolegové jsou naštěstí už tak naučení, že si někteří z nich sundávají brýle až cestou z práce, jakmile usednou do auta.