Reportáž: Jak jsme porazili Jackyho Ickxe

Tři, dva, jedna! Odpočítávám řidiči číslovky v angličtině a při tom mu mávám před očima stopkami. Stydím se za to, že na něj musím řvát – vždyť je to sám vedoucí komunikace Škody Auto Peik von Bestenbostel.

Jenže adrenalin mě nutí křičet, a hlavně se snažím přehlušit vytočený motor našeho historického závoďáku Škoda 1100 OHC z roku 1958. Má trubkový rám s laminátovou karoserií, čtyřválcový motor 1089 cm3 s 92 koňmi, pohon zadních kol a transaxle proslavený Škodou Popular či Rapid. Pětistupňová převodovka je tedy vzadu u nápravy, po jejích stranách jsou bubnové brzdy. Zkrátka unikát, kterého se vyrobily jen dva kusy. Tenhle vytáhli z muzea v Mladé Boleslavi a druhý mají až v Anglii. Ještě vznikly dva vozy s pevnou střechou a hliníkovou karoserií, ale nedochovaly se.

Teď mě spíš zajímá, že koncovka výfuku ústí přímo pod zadkem spolujezdce a při každém protúrování mi zaburácí do pravého ucha. Veškerá komunikace ve voze je tak odkázána jen na to levé – celých skoro dvě stě kilometrů soutěže na sebe s řidičem řveme. Vždyť náš okruhový speciál nemá střechu, ale ani čelní okno. O rychlost tady sice nejde, přesto potřebujeme mrštnost a přesné ovládání někdejšího supersportu. Ve čtyřech etapách na nás čekají další dílčí úkoly náročné na přesnost a souhru navigátora s pilotem – třeba zastavení na terčík či zdolání vytyčeného úseku na setinu sekundy.

Nakonec končíme až šestapadesátí z dvaadevadesáti vozů a nepochybně nesu vinu za své navigování. Ale rozhodovaly skutečně milimetry a vteřiny. My jsme během bezmála dvou set kilometrů soutěže, čtyř etap a několika dílčích zkoušek nasbírali 2518 trestných bodů. Vítěz Christian Kramer s „Rackem“ Mercedes-Benz 300 SLC jich měl jen neuvěřitelných 341. Druhý v pořadí, německý tým Škodovky s vozem 130 RS, byl pozadu pouze o 38.